Kniha Pestré vrstvy v sobě nese vzpomínky na éru socialismu naplněnou beznadějí mísenou s utišujícím smířením, že se jedná o časy opravdu věčné. Odkazy na dobu, která dnes již pomalu upadá v zapomnění. Dnešní generace mladých o socialismu v Československu ví pouze to, co jim sdělili rodiče, vtloukla do hlavy média nebo učitelé dějepisu. Po přečtení Pestrých vrstev ale zjistíme, že nic není černobílé. Každý režim má své plusy a minusy. Autor knihy nás provede životem za totality a rozhodně si nebude brát žádné servítky.
Havíř, zhnusený špinavci, kteří díky členství v komunistické straně dělají kariéru a jemu dělají ze života peklo, sní svůj sen o životě na bájném západě. Realita ho však zaskočí…
Zdroj: http://www.pametnaroda.cz/witness/photo/id/485?locale=sk_SK
Ivan Landsmann, autor knihy, se narodil v Novém Jičíně v roce 1949. Šestnáct let pracoval na dole Antonín Zápotocký. Začínal jako horník, později se stal předákem v geologickém průzkumu.
A právě o havířích, práci v dole a poměrech na šachtě za socialismu vypráví první polovina knihy. Proč právě název Pestré vrstvy?
„Pestré vrstvy bylo nádloží, nebo vlastně strop. Hornina byla krásně zbarvena všemi možnými barvami. Hlavně převládala červená. Bylo to nejzrádnější nadloží, jaké může vůbec existovat. Strop se zdál bezpečný a kdo o tom nic nevěděl, klidně by pod něho vlezl, bez sebemenších obav z toho, že by se mu mohlo něco stát. Strop nikdy na sebe neupozornil posypováním, tak jako třeba břidla nebo prachovec. Z ničeho nic se uvolnila loga, která byla třeba tři metry dlouhá, dva metry široká a taky tak vysoká. Někdy vypadla větší, jindy menší, to záleželo, jak se přírodě zachtělo. Tu se zkrotit nedalo a každý rok si vybírala těžké daně na horních.“
LANDSMANN, I. Pestré vrstvy. 1. vyd. Praha: Torst, 1999. s. 55-56. ISBN 80-7215-082-0.
První část knihy obsahuje spoustu ostravštiny sedmdesátých let a slangových výrazů z hornického prostředí. Ostravština kombinovaná s havířským slangem dodává knize na autentičnosti. Pro mladého člověka, a to i rodilého Ostraváka, může být ovšem zpočátku docela těžké zvolené formě jazyka porozumět.
První díl knihy je místy vtipný, jindy nás dožene k slzám. Ivan Landsmann je dobrým vypravěčem. Dokáže vtáhnout do děje i člověka neznalého tehdejších poměrů a obecně netknutého místy, kde se těžilo černé uhlí.
Příběh hornického života nám ukazuje mimo jiné také život občanů Československa za socialismu. Oni to tenkrát neměli s čím srovnat, tak byli přesvědčeni, že se mají špatně. A měli se špatně, protože neměli svobodu. Neměli se ale špatně ve slova smyslu, v jakém se mají špatně lidé dnes. //Tento blog si neklade za cíl zodpovědět otázku, zda máme dneska doopravdy svobodu. Dostali bychom se potom k otázce, zda ji neměli oni tenkrát větší než my teď. Museli volit KSČ, ano. Jenže se nakonec báli veřejně vyjádřit svůj názor na členy Strany méně než my (nepočítám anonymní internetové diskuze).//
Na šachtu přišel bezpečnostní technik:
„Říkám, hoši, chytame se roboty, bo tu ma přit bezpečak eště s jakysima cypama.“ Pokládali jsme sběrny pancer, když se ti čuráci objevili. První šel bezpečak a za nim dva inženýrci větrání. Byl to nějaký maďarský Rus nebo co to měl vůbec za národnost…
„A kte mate mašky?! A jak še menuvate, mluvte mi.“… Říkám: „Masku mám u sebe na opasku a jmenuju se 236.“ „Jak tomu mam ložumit, tvesty šicet sešt?“ Ozval se Josef a říká: „Ivan?! Viš, co je Slovak? To je špatně namrdany Maďar, hozený přes Dunaj.“ „Šo to ma myšlet?!“ „Ale nic, enom sem tu sto Ivanovi řikal vtip.“ „Vtypky ši nechyte eš vyfalate! A kte máte fi mašku?“ „U šibika. Ja sem hlidač pasu.“ „Chlitaš pašu šte, mašku nemate a što tu telate?“ Josef se postavil do pozoru, sdělal si z hlavy kapu a jak v kriminale se hlásil: „Pane bezpečnostni, odsouzený číslo 000. Pšišla šem še potyfala, kak rabotavala moja kamarata.“ Nasadil si kapu a posadil se na housenku. Dugas se začal kolem sebe rozhlížet, jako kdyby hledal nějakého zachránce. „To fam pšite šeckym tlaho!“ Otočil se a šel k šibíku. Rozchechtali jsme se a on nám hrozil kilofem. „Polub se v řiť!! Ty chuju, zasrany!“ zařval za ním Josef. Filipek říká: „Synci, uvidite, že z teho bude pruser jak cyp.“ „Chuja pruser, taky cyp mi leži u řiti,“ říká Josef.“
LANDSMANN, I. Pestré vrstvy. 1. vyd. Praha: Torst, 1999. s. 83 – 84. ISBN 80-7215-082-0.
Dožadování se vyšší výplaty u vedoucího pole před předsedou závodního výboru:
„…Ukazováčkem klepal o desku stolu a říká: „Kurva, prachy a hned, bo neni času.“ „No co si to dovolujete!!“ vyjekl předseda. „Tak drzé lidi jsem ještě neviděl!“ „Co se do teho sereš, ty šašku počmarany!“ říká mu Josef. „Viš chuja o co tu ide, tak zavři fekala nemudruj.“ Předseda zbledl a zařval: „Véén!! A všichni, nebo zavolám záchranáře!“ Josef si potáhl z doutníku, odplivl si a říká: „Nedělej tu na nas bubaky a řvi si tam doma, po tym svojim strašidlu!“…
Říkám: „Tak jak to bude s tyma prachama!? Slibovat, to vam ide, ale skutek utek.“
„Kurva, Ivan, nevěř mu ani slovo,“ ozval se Josef. „Rad by sem viděl jeho vyplatu! Ten bere každy měsic nejmeně deset tisic. Za co by stavěl v Bludovicach barak.“ „Esi stavim barak, ja, po tym vam nic neni! To je moja věc a vaša zbytečna starost, ja?! Vy, kdyby ste nechodil cely život po kriminalach, tak možete tež stav…“ Nestačil dopovědět, protože mu Josef skočil pod pijok. Dusil ho a řavl: „Ty kurvo komunisticka, ja tě zabiju! Za tebe si pujdu klidně sednout znovu, aspoň bude o jedneho hnoje meně!“…
Pak přišel ředitel s předsedou KSČ a když nás uviděl, tak říká: „Á známé firmy!…
„On mě chtěl zaškrtit, soudruhu řediteli! úpěl Klimša. „A mě napadl sprostýma urážkama!“ stěžoval si předseda závodního výboru. „Je to pravda soudruhu předáku?“ Říkám: „Pokud vím, tak jsem nic takového neslyšel, ale tady vedoucí pole ho napadl první. Nadával mu do kriminálníků.“ „Je to pravda, soudruhu Klimšo?“ „No, cosi takeho se mu řikal, ale on mi začal prvni vyčitat barak.“
„A co tu vůbec děláte?!“ ptá se mě ředitel. „Přišli jsme tady za vedoucím pole reklamovat výplaty, protože jsme brali každý skoro o tři tisíce méně, než nám bylo slíbeno. Chtěli jsme, aby nám dal peníze, které nám patří, ale on říkal, že nemáme nárok, protože prý jsme překročili náklady materiálu. Přitom jsme používali všechno staré, kromě dřeva.“ „No, cosi tam bylo přegruchaneho.“ „jak cosi?! To máte v tom takový nepořádek? Předložte mi veškerou dokumentaci. A vy se, chlapi, seberte a běžte domů. Případ prošetřím a výsledek vám řekne váš vedoucí.“…
Peníze, které nám patřily jsme dostali hned na druhý den.“
LANDSMANN, I. Pestré vrstvy. 1. vyd. Praha: Torst, 1999. s. 130 – 133. ISBN 80-7215-082-0.
Bylo lehčí najít si práci, bylo dokonce lehčí najít si práci, která odpovídala dosaženému vzdělání, pro mladé lidi bylo daleko jednodušší založit si rodinu. Pokud jste práci měli, pracovali jste 8 hodin a ve volném čase jste měli opravdu volno. Pokud jste nebyli příživníkem, a pak jste stejně byli v kriminále, nemuseli jste řešit existenční problémy, protože jste je prostě neměli. Stát hrál roli přísného otce, který mnoho zakazoval, mnohdy iracionálně (možná kdyby komunisti povolili lidem cestovat na západ, uvědomili by si, že se zase nemají tak špatně, že je sice super mít na výběr z 50 různých obchodů se stejným produktem, ale je už horší budit se v noci s horečkou v depresi, že příští měsíc nemám z čeho zaplatit nájem), zároveň však nad svými občany držel ochrannou ruku.
Co se týče samotných havířů, nedá se říci, že by vedli zrovna řádný způsob života. Na jejich zdraví se nepodepsala jen práce na šachtě, ale také životní styl, který byl ale pravda s havířinou spojený.
„A teď si spočitej, kolik denniho světla ja sem za tu dobu viděl. Skoro větši čtvrtinu života mam straveneho ve tmě, prachu, smradu a na každym rohu na tebe čeka nějake překvapeni. Sfaraš a nikdy neviš, esi se dostaneš na povrch… Ty jsi tu rok a už jsi měl dost škaredy uraz, po kterym maš nasledky. Sam si viděl, kolikrat jsme měli všeci na male a jenom o vlasek sme temu utekli… Kolik kamaradu ja jsem viděl na dole mrtvych. O tym nerad mluvim, protože to je něco otřesneho. A pravě od starych haviřu jsem se naučil, že kdyby ani na chleba nebylo, sranda musi dycky byt…
Jedina věc co na haviře haže špatne světlo, je ten chlast. To je fakt. Ale viš čemu to je? Protože když haviř nabere špičku a měl by spravně přestat chlastat, tak si řika, co by sem se haltoval, jak třeba dneska už piju naposled. Je to dost blbe oduvodněni, ale je to tak.“
LANDSMANN, I. Pestré vrstvy. 1. vyd. Praha: Torst, 1999. s. 193. ISBN 80-7215-082-0.
Horníci dělali tvrdou a nebezpečnou práci. Nedokázal to každý.
„V poslední době, a to během čtyř měsíců, byly na šachtě tři smrtelné úrazy a to nepočítám Frantův… Havírna na mezipatří osmého a devátého patra byla prokletá…
Věděl jsem, že o jeho smrti se bude mluvit den nebo dva a pak už si nikdo nevzpomene, kdo to Čmelák byl a že za těch patnáct let dřiny nakonec zaplatil šachtě krutou daň životem, tak jako mnoho jiných havířů před ním a kolik jich ještě bude, nikdo neví.“
LANDSMANN, I. Pestré vrstvy. 1. vyd. Praha: Torst, 1999. s. 224 – 226. ISBN 80-7215-082-0.
Samozřejmě, že být v KSČ skýtalo velké množství výhod. Členové strany byli dosazováni do vedoucích pozic, aniž by na to intelektuálně či aspoň dosaženým vzděláním dostačovali. Bylo tomu tak i na šachtě. //Srovnání s dnešní dobou ponechme stranou.//
Hlavní hrdina příběhu, kterým není nikdo jiný než spisovatel sám – jedná se o dílo autobiografické, se snaží dostat za svým bráchou do Kanady hned od chvíle, kdy se vrátí z vojny. Jenomže mu komise dlouhá léta nechtěla schválit žádost o vycestování.
„Slyšel jsem, jak Filipek říká skutrovi: „Ty, Tonda, není to ten, jak vloni žádal od nás povolení do té Kanady?“ „Ja, to je on, ale ať si nemy…“ Dál už jsem nerozuměl.“
LANDSMANN, I. Pestré vrstvy. 1. vyd. Praha: Torst, 1999. s. 29. ISBN 80-7215-082-0.
„Bylo po Vánocích a já jsem dostal další pozvání od bráchy. Jako vždy jsem s tím musel nejdřív za vedoucím a pak ho odevzdat na vojenské. Odtamtud to šlo jako každým rokem ke komisi, kde zasedali také mí nejlepší přátelé skutr a Filipek. Věděl jsem, že tam jdu s tím zbytečně, ale byl jsem rozhodnutý, že se tentokrát odvolám… Pokud mi to neschválí závod, jako že né, tak jsou s tím problémy. Nikdo se do toho nechtěl míchat. Ať si to tam vyřídí mezi sebou. Asi za tři dny mi skutr na šichtě říká: „Tož sem sa díval na ty žádosti na výjezdy a našel sem mezi nima aji tvojú. Nezdá sa ti, že je škoda, aby tvůj brácha ztrácal čas na vyřizování tvojích pozvání? Za tú dobu by moh mět opravených několik aut.“
LANDSMANN, I. Pestré vrstvy. 1. vyd. Praha: Torst, 1999. s. 185. ISBN 80-7215-082-0.
V červnu roku 1985 se nakonec panu Landsmannovi podařilo odjet a 2 měsíce žil u své rodiny v Kanadě. Bratr mu ale s vyřizováním žádosti o politický azyl nepomohl. Landsmann tak zažádal o azyl v Holandsku. V Amsterdamu měl totiž autor knihy přestupovat při návratu domů na letadlo do tehdejšího Československa.
Snažit se získat politický azyl na západě nebylo snadné. Autor se ocitá úplně sám v zemi, kde nikomu nerozumí. Landsmann uměl mluvit rusky (jak taky jinak, že) a polsky, dorozuměl by se i v Jugoslávii. Anglicky, německy ani holandsky neuměl ovšem říct ani slovo.
Setkává se pouze s neochotnými úředníky a lidmi, co jej prostě v každodenním shonu přehlížejí, protože mají své starosti a nemají čas ani sílu řešit krom svých problémů ještě strasti někoho dalšího. První setkání se sociálními aspekty kapitalismu asi tenkrát muselo vést ke ztrátě velké části iluzí o tom západě, který si představoval člověk žijící za železnou oponou.
Ne, Landsmann neměl v emigraci zdaleka takové podmínky, jaké prosazují dnešní positivní lidé s otevřeným srdcem pro utečence z různých koutů muslimských zemí.
„Posadil jsem se na kotevní sloup a pozoroval dva rybáře, kteří kousek vedle mě chytali na dlouhé mořské pruty ryby. Slunko pomalu zapadalo za obzor a bylo červené. Začal být večer, který na mě dnes tak divně působil, a já jsem najednou cítil takovou vnitřní lítost a kdybych se nestyděl sám před sebou, tak bych se rozbrečel. Cítil jsem tlak na prsou a na spáncích. Hučelo mi v uších a nevnímal jsem vůbec okolí a ani nevím, na co jsem myslel, jen zasněným a lítostivým pohledem jsem se díval na obzor, kde už slunko pomalu zapadalo. Udělala se mi před očima mlha a obzor se mi tříštil a rozptyloval…
Nevím, jak dlouho jsem tak seděl, ale asi dlouho, protože už byla skoro úplně tma a rybáři už tam taky nebyli. Seděl jsem tak až do úplné tmy a nemohl jsem najít sílu, abych se zvedl k odchodu.“
LANDSMANN, I. Pestré vrstvy. 1. vyd. Praha: Torst, 1999. s. 329. ISBN 80-7215-082-0.
Zdroj: http://www.pametnaroda.cz/witness/photo/id/485?locale=sk_SK
Ivanu Landsmannovi poskytl pomoc skladatel, hudebník a písničkář Jaroslav Hutka. Manželé Hutkovi pomohli panu Landsmannovi nejen finančně, kdy mu vyřídili dávky, starali se o něj, pan Hutka autora knihy učil anglicky a dokonce mu propůjčili k bydlení jejich ateliér a nakonec mu zařídili také advokáta, který panu Landsmannovi pomáhal. Z toho, jak líčí autor knihy svou holandskou etapu je zřejmé, že s ním měli oba manželé svatou trpělivost.
V tomto bodě autor zatahuje oponu za svým příběhem.
Politický azyl nakonec Ivan Landsmann získal také díky Josefu Škvoreckému. Ten si přečetl část jeho deníku a napsal holandským úřadům dopis, ve kterém Ivana Landsmanna označil za předního českého spisovatele.
Landsmannovy zápisky z počátků emigrace vyšly až v roce 1999 právě pod názvem Pestré vrstvy. Jedná se o autorovu první a zároveň nejúspěšnější knihu, která zvítězila v tomtéž roce v anketě Lidových novin o Knihu roku a pan Landsmann začal být zařazován mezi nejvýznamnější české spisovatele. A měl pravdu!
Spisovatel se do České republiky vrátil v roce 2001. České občanství však již nezískal, byť se o to několik let snažil.
Ivan Landsmann zemřel v březnu letošního roku (tj. 2017) ve věku 68 let.
Proč si Pestré vrstvy přečíst?
- dozvíte se o poddolované Ostravě za minulého režimu tím nejméně nuceným způsobem od člověka nejzasvěcenějšího do děje
- když knihu četl bývalý horník, byl nadšený. Řekl mi: „Je to úplně přesné, tak se mluvilo. Tak to bylo.“
- naučíte se ty nejoriginálnější ostravské nadávky
- zasmějete se
- uvědomíte si/připomenete si, jaké byli někteří komunisti svině
- potvrdí se vám, že režim dělají lidi, je o lidech a ti se vnitřně nezmění ani díky Sametové revoluci, jinými slovy analogie s dnešní dobou je v některých pasážích bohužel více než patrná… a vy jste toho režimu součástí
- dostanete radost z toho, že si můžete vybrat, koho volit a lehce vás ovane pocit zodpovědnosti, takže se na volby nevykašlete a půjdete toho využít a jako bonus nevhodíte do volební urny nějakou random stranu, ale donutíte se nad tím doopravdy přemýšlet
- Jaroslav Hutka pro vás přestane být jen neznámým písničkářem, který hanil národního umělce Jaromíra Nohavicu
- kniha má (je hodnocena) 89% na ČBDB! viz: https://www.cbdb.cz/kniha-10708-pestre-vrstvy-pestre-vrstvy?show=hodnoceni
Zdroje:
| Čtenářský deník… Ivan Landsmann: Pestré vrstvy [televizní pořad]. Uvádí Vlastimil Třešňák. ČT, 2008. ČT art, 17. 3. 2017. Zdroj: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10169663406-ctenarsky-denik/308292320020009-ctenarsky-denik-ivan-landsmann-pestre-vrstvy/ . |
| LANDSMANN, I. Pestré vrstvy. 1. vyd. Praha: Torst, 1999. s. 449. ISBN 80-7215-082-0. |
| PEŇÁS, J. ZEMŘEL SPISOVATEL IVAN LANDSMANN. RESPEKT [online]. Economia, a.s., publikováno 23. 8. 1999, aktualizováno 17. 3. 2017 [cit. 1. 10. 2017]. ISSN 1801-1446. Zdroj: https://www.respekt.cz/tydenik/1999/35/zazrak-z-hlubin . |
| Přispěvatelé Wikipedie, Ivan Landsmann [online], Wikipedie: Otevřená encyklopedie, c2017, Datum poslední revize 17. 09. 2017, 17:23 UTC,
[citováno 2. 10. 2017]. Zdroj: https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Ivan_Landsmann&oldid=15329868 . |
| Zemřel bývalý horník a spisovatel Ivan Landsmann, jeho postavy mluvily hornickým slangem. HOSPODÁŘSKÉ NOVINY [online]. Economia, a.s., Hospodářské noviny IHNED.cz, publikováno 18. 3. 2017, aktualizováno 19. 3. 2017 [cit. 1. 10. 2017]. ISSN 1213-7693. Zdroj: https://art.ihned.cz/knihy/c1-65663720-ivan-landsmann-umrti-literatura . |