Bob Dylan, text písně The Groom's Still Waiting At The Altar

Bob Dylan, Ženich stále čeká u oltáře

Píseň The Groom's Still Waiting At The Altar se původně nacházela na B straně singlu Heart of Mine, nakonec ale byla Dylanem nahrazena jinou. O čtyři roky později, kdy došlo k znovu vydání alba Shot of Love,  tentokráté už na CD, byla k ostatním písním alba přidána. Internetový magazín Rollingstone označil éru počátků 80. let jako období "Dylanovy nejhorší kontroly kvality jeho hitů". Dylan v té době odebíral z alb kvalitní songy, aby ustupovaly těm méně hodnotným. Zmiňované období mělo být dle magazínu Rollingstone odstartováno v roce 1981 právě odebráním písně The Groom's Still Waiting At The Altar z původní verze desky Shot of Love. Navzdory tomu, autor několika knih o Bobu Dylanovi, Clinton Heylin, označuje 80. léta plodným Dylanovým obdobím. Obrázek z videa "Bob Dylan - The bootleg series":  https://www.facebook.com/watch/?v=1467738680082260 Dle NJN NETWORK je The Groom's Still Waiting At The Altar šlapavé blues dotažené kvalitním a nejistým příběhem textu písně.

A o čem nám příběh písně The Groom's Still Waiting At The Altar vypráví?

Dle některých jsou z textu patrné silné biblické odkazy. Text pojednává o teologickém schizmatu, které rozděluje vypraveče a ženu nazývanou Claudette. Ženich a oltář jsou biblickou narážkou na Krista a jeho nevěstu (pozn.: Kristovými nevěstami jsou nazývány jeptišky). Opakování vizí je prokládáno humornými verši - Dej ruku na mou hlavu, baby, nemám teplotu? Existují ale také postoje, které nás nabádají k tomu, abychom v textu písně nehledali nic zvláštního či přespříliš hlubokého. Může se jednat o nápad, který vyvstanul v autorově mysli po přečtení evangelia podle Jana 3:29 ("Kdo má nevěstu, je ženich, ale přítel ženicha, který stojí a slyší ho, se z ženichova hlasu velmi raduje. Tato má radost se tedy naplnila."), ten si posléze vzal kytaru a začal psát verše svého díla. Někteří v písni hledají politický kontext či Dylanovy vize. Podle Heylina se do písně prolínají Dylanovy komplikované vztahy v kontrastu s vysokými nároky na sebe sama. Na mne nejvíce zapůsobil verš: Zamění tvou nesmělost za odměřenost, mlčenlivost za snobství. O jeho pravdivosti se už asi přesvědčila valná většina z nás. A sám Dylan, když dostal Nobelovu cenu za literaturu a okamžitě se k ní nevyjádřil, to schytal ze všech stran. Od skotského spisovatela Irvine Welshe až po českého spisovatele Ivo Fencla, který roní krodýlí slzy nad neudělením Nobelovky Paulu Johnsonovi a srovnává Johnsona s Dylanem (aniž by vůbec bral na zřetel, za co Dylan cenu obdržel).

O kritice, která se minula cílem

Jedna věc mě ale při pročítání Fenclovy polemiky nadchla, cituji: "... Paul Johnson, sepsal už s příchodem Beatles zajímavou studii, ve které prorokoval, že kultura půjde s popem lidově řečeno do kopru, ..." Jenom na okraj, naposledy šermovali s pojmy: kultura, pop a rock komunisté (viz film Atentát na kulturu) v době procesu s Plastiky.

O popu a rocku

Když někdo nevidí rozdíl mezi Pepíkem Zímou, Kaméliemi, Helene Fischer, Julio Iglesiasem, Madonou a na druhé straně experimentárory Beatles, Beach Boys ... atd. od nichž už vedla cesta k J. Joplin, J. Hendrixovi a Blind Owl Wilsonovi a ti, když téměř jako děti na konci 60. let odešli, předali štafetu britským Black Sabbath, Led Zeppelin a Deep Purple a dalším (Izraelci - Jericho - Etiopia, Němci - Gomorrha - Dance on a volcano, USA - sanfrancisští Blue Cheer - LP Vincebus Eruptum, washingtonsští Pentagram,  ... a další,) na jedné straně a Pink Floyd, ELP a německým Kraftwerk a Tangerine Dream na straně druhé, aby provedli začátkem 70. let kompletní revoluci v dosavadním pojetí hudby, tak takový odborník, ať u Dylana raději pomlčí. Dylan je totiž s výše jmenovanými trošku jiná třída, jejich hudbu určitě amplióny na Après-ski párty nevytrubují. Tak jakýpak pop?

Revoluce v hudbě

Revoluce, která proběhla v hudbě na přelomu 60. - 70. let, je srovnatelná se změnami ve výtvarném umění, jež začaly příchodem impresionismu. Tehdy taky slabší povahy cepeněly na výstavách hrůzou. Kam to povede s tím patlalem Van Goghem?

Nobelova cena a čeští spisovatelé

A víte, který český básník, a kdy Nobelovu cenu održel? - Jaroslav Seifert je prozatím jediný český spisovatel oceněný Nobelovou cenou. Stalo se to v roce 1984. Pokud jste četli Seifertovo pozdní dílo, pak asi víte: z ocenění Dylana by měl určitě radost. A Marius Surosz ve své knize Pepíci upozorňuje nejprve na popis rozepře (očitým svědkem spisovatelem Pavlem Huelle) u stolu v hospodě, kde se řešilo, kdo měl dostat Nobelovu cenu. Nobelovu cenu měl dostat Hrabal křičelo se, (i když ti, co se hádají zároveň obdivují lyriku Seiferta, inspirovanou Prahou). Cituji: "... prozaiků jako Bohumil Hrabal není kromě něho ani špetka, ječeli jsme jeden přes druhého [...]." (Marius Surosz, Pepíci, str. 17) Autor si dále všímá: "Seifert - Hrabal. Ale proč, k čertu, ne Hrabal -  Dario FO nebo Hrabal - Salman Rushdie nebo dokonce (píše to Polák- pozn. aut.) Hrabal - Wnislawa Szymborska? Srovnání dvou spisovatelů z téže země zní tak, jako kdyby Československu náležela jediná literární Nobelova cena ..." A ukazuje tak, jak Češi uvažují. Na tomto hnojišti vyrostla asi i ta kritika pana Fencla. Text Dylanova blues:

Pozn.: Jedná se o doslovný překlad. Zde je vložena cover verze nazpívaná Rodem Stewartem. Originální píseň od Boba Dylana z YouTube nelze přehrávat na jiných stránkách. .