Deep Purple záruka ocelové kvality 1. díl

1. díl

Když budeme o legendě jménem Deep Purple hovořit, většina starších ročníků bude vědět o koho se jedná. Pokud i ti starší jméno kapely neznají, budou určitě znát melodie některých písní (Child In Time, Smoke On The Water, atp., které byly svého času světovými hity.). U mladších generací (narozeni po roce 90), si už nemůžeme být tak jistí.

Deep Purple neumí najít holičství

V Německu jedna herečka na dotaz v TV, co pro ni Deep Purple znamenají, a čekalo se, že pohovoří o svých oblíbených skladbách, odpověděla: “Jo, to jsou ti, co neuměli najít kadeřnictví.” Vystihla tím sice, že DP byli jednu dobu kapela s nejdelšími vlasy, ale diváky, zvědavé na její hudební názor, asi pěkně namíchla. Proto v článku zaměříme fokus právě na hudbu a texty - a vzhledu, i když je u rockerů podstatný (nebo byl), ponecháme jen okrajovou pozornost. A to ještě v dalších dílech.

S věkem se mění vkus 

Je zajímavé, že názor na skupinu a na její největší hity se mění právě s věkem posluchačů. Chtěl bych vám přiblížit názory mé generace, která přičichla k hudbě Párplů od počátku, ihned když naše generace vstoupila do životního období, kdy člověk nejcitlivěji vnímá a objevuje svět kolem sebe, do puberty. Moc mne překvapilo, že generace mladších, kteří se s Párply seznámili později, má k jejich hudbě již jiné postoje, než ti narozeni v polovině padesátých let. Ti ještě mladší pak už hudbu skupiny neprocítí, vyrůstali v zajetí jednoduchého metalu nebo neopunku. Párplové jsou pro ně dávná a zbytečně složitá minulost.

Očami mojej generácie

Tvorbu skupiny zhodnotíme pohledem mé generace. Pokusím se ukázat, co nás na hudbě DP přitahovalo a co už méně, tak aby i ti mladší pochopili. Protože budu hodnotit řadu desek od roku 1970 do roku 1975, rozdělím článek na několik dílů, vždy po dvou LP. Někteří čtenáři blogu mne totiž upozornili na to, že články se jim zdají dlouhé a dnešní čtenář se spíše spokojí s obrázky a popisy, než se sáhodlouhým textem.

Concerto For Group And Orchestra

První složení kapely nese název Mark 1 a ve skupině je ještě zpěvák Rod Evans a basák Nick Simper. Nebylo to špatné složení, poslechněte si třeba píseň Lalena z LP Deep Purple, ale vrchol měl přijít později s novým basákem a zpěvákem. Výměna probíhala tajně a byl to dost podraz na staré členy. V roce 1970 vyšla už v novém složení experimentální LP Concerto For Group And Orchestra, aniž by starý zpěvák a basák něco tušili a kapela už oficielně a v novém složení chystá druhou desku.

Toto proslulé ikonické a hvězdné složení (Mark 2) ovlivnilo na dlouhé roky dopředu vývoj tvrdé hudby a nahrálo nezapomenutelné a neopomenutelné opusy.

Mark 2:

Ian Gillan - zpěv

Ritchie Blackmore - kytary

Jon Lord - klávesy

Roger Glover - basa

Ian Paice - bicí

Každý ze členů této legendární sestavy znamenal špičku svého oboru a dodnes znamená.

A jsme u hudby - Deep Purple In Rock

Ještě v roce 1970 se objevuje legendární LP In Rock. Je legendární nejen skvělou hudbou, ale i ikonickým obalem. Celá deska od začáteční smršti v úvodu Speed King je absolutní ukázkou tvrdosti a směřování hudby k budoucímu metalu. Krásné je, že hudba má i dost blues, a tak je prosta jakéhokoli primitivismu, ale plná svěží muzikantské duše. Kolotoč zdravé agresivní dravosti se na desce roztáčí naplno. Ani pověstná balada a jediná pomalejší píseň Child In Time dravost tohoto rockového pomníku nenarušila. Naše generace považovala desku Deep Purple In Rock za nejlepší dílo z rockového nebe a poměřovala s ní všechna další LP skupiny a nejen její.

Všechny skladby jsou skvělé

Nebudu zde hudbu z In Rock rozebírat, všechny skladby jsou skvělé. Asi nejvíce diskutovaná a nejpomalejší (balada) Child In Time je dokonalou ukázkou umění všech členů kapely. Při tvorbě byli mírně inspirováni jednou americkou kapelou, ale nebyl to problém, ona kapela se poté nezakrytě použila téma ze starší věci Deep Purple a spory se smetly ze stolu. Gilanův text je tajuplný a dá se interpretovat různě, sám Gillan tvrdil, že text vycházel ze studené války. Někteří kritici slyší v Child In Time kravál, jako by to bylo od The Who, jiní tam cítí Hendrixe atd. Pravdou je, že Jon Lord řekl: konec skladby je inspirován koncem známé - A Day In The Life od Beatles. Ale jinak jsou to spíše dohady podle vkusu toho kterého kritika. Textově zde najdeme agitky proti drogám: Flight Of The Rat, Into The Fire (Párpli byli alkáči a nezakrývali to.). Dále se Gillan věnuje něžnému pohlaví. V písni Living Wreck ovšem velmi neněžně, dnes by ho za takový text feministky roznesly na kopytech a ještě v Hard Lovin’ Man (Dej mi zabrat milováním). Všechny opusy desky jsou vybroušené ukázky ryzí tvrdosti nezávisle na textu.

Už i ta Black Night (původně na desce nebyla, přiřazuje se na některá vydání dnes - napsána byla pro doprovodný singl) složena v mírné alkoholové špičce za třicet minut i s textem, který odbyli, se stala světovým megahitem.

In Rock je prostě ikona plná skvělých rifů, sól a té nejtvrdší esence tehdejší muziky. Kdo z rockerů tu desku nemá doma, musí cítit, že mu ve sbírce něco významného chybí. Stačí tato deska, abyste si jejího majitele zamilovali jako člověka vytříbeného vkusu. Takový estét ví, co je skvělé. A hned jste  zvědaví na další perly jeho sbírky.

Fireball

Hned v roce 1971 vychází Fireball. Desku nahrávali ještě v roce 1970. U jiných kapel té doby by se jednalo o vrcholnou desku, ale proti In Rock se zdá, jako by si kapela potřebovala vydechnout před následnou bombou. O níž pojednáme ve druhém díle tohoto článku.

Nyní pár postřehů k Ohnivé kouli.

Obal je opět proslulý. Létavice v jejíž hlavě se objevují obličeje členů kapely a do jejíhož ocasu vlají vlasy dotyčných a na konec ocasu vybyl název Fireball. Pozadí je tmavý vesmír a barvy meteoru bílo červené. Velmi důrazné a velmi rockové.

Fireball je první rocková palba na desce. Začíná to syčením a my v tehdejších časech jsme skladbu (podle našich zvukových zkušeností) nazvali výtah. To syčení má být let onoho purplovského meteoru (ve skutečnosti zvuk zapnuté klimatizace - pro novináře řekli, že to byl syntetizér). S duněním přichází špičkové sólo na bicí. Všecko se na nás řítí - sóla na klávesy a dokonce i na basu. Gillan se tady vyřve o své lásce k záhadné dívce (Onen fireball - je to opěvované děvče - řítíš se jako ohnivá koule. Grafici asi píseň neslyšeli, anebo jim to bylo jedno.) Protože Paice ve skladbě používá dva šlapáky říkají někteří odborníci, že se zde propracovávala cesta speed metalu. Fireball vyšel i na úspěšném singlu a začala se tvořit tradice skvělých úvodních písní na albech DP. Skladba trvá pár minut, ale fanoušci tvrdé muziky si ji pokaždé vychutnají.

Ne ne ne my za nic nemůžeme

Kolem sedmi minut trvající protestsong No no no, kritizující politiku a lži kolem ní: … oni tvrdí ne ne ne, my za nic nemůžeme. Nádherný tvrdý opakující se riff a skvostné sólo Ritchieho, nádhera. Hned další skladba Demon’s Eye je velmi mírně zatažena do blues, ale velmi mírně. Basa a klávesy zajišťují tvrdost, Blackmore přidává nápadité sólo a Gillan pěje o podlé dívce - oku démona, která mu ubližuje. Krásný ale jemnější kousek.

Zamotané palice

Ale pak přichází něco - Anyone’ s Daughter, co rockerům tehdejší doby zamotalo mozkovny. Co to má být? Country názvuky!!! To sem nepatří! I “vtipný” text, s kým vším Gillan chodil a jak byl trestán a bit jejich otci s konečnou spokojeností, že teď má za ženu bohatou dědičku. Dodnes se dva hádají, zda na album tvrďáků DP taková skladba patří. A teď si představte, že po 56 letech od vydání mi má drahá polovička, když jsem Fireball poslouchal, řekla: “Ta skladba se mi vždycky hodně líbila.” Patřím samozřejmě k zastáncům názoru, že se jedná o úlet a na tvrdou desku taková věc nepatří. Ten názor byl ovšem zpochybněn praxí.

Pak přichází The Mule jako odpověď kapele Pink Floyd i se sci-fi textem inspirovaným Isaacem Asimovem. Hudba se plíží prostorem, bicí a kytara drží celou skladbu pohromadě, Riff, který Ritchie vyluzuje z kytary, je silně psychedelic a přátelé halucinogenů si zde přicházejí na své. Pro nás přátele ocelové tvrdosti to je zvláštní setkání a přiblížilo nás to poslechu Atom Heart Mother jako nic jiného. Ale tvrdosti v tom pozdravu Pink Floyd pochybělo.

Pak hned přichází ostrá věc: Fools. Ve skladbě se oslovují ti prachatí nabobi v pozadí, kteří vedou náš svět do katastrofy a řídí uplacené politiky devastujícím způsobem a proti voličům. Dodnes aktuální! Brutální kytarový riff vás drtí a ničí dojem z progresívně rockových varhan skvělého Lorda, které nádherně zklidňujícím tempem, skladbu uvádějí. Pak vystřelí ten tvrdý riff a zpěv řev Gillana. My jsme milovali ono ztišení, kdy Ritchie (podle našeho tehdejšího názoru - výchova Radimem Hladíkem) hraje smyčcem na kytaru (ne, prý to dělal na zvukové aparatuře - podle popisu britského tisku) a pak znovu ten tvrdý nájezd. Nádhera. Prog-rockové kapely nejen té doby zelenají závistí a my fanatici tvrdého roku omdléváme nadšením. 

Závěr Fireball

A přichází závěr desky. No One Came je ukázkou progresivity Gillana, který předběhl rap o desítky let a mluveně zpívá, až je vystřídán skvělými klávesami Jona Lorda. Text je kritikou uznáván jako jeden z nej od DP a hovoří o nejistotách rockové hvězdy. Teď mám prachy, ale co bude, až se na mne zapomene? Podobný text měli později i Pink Floyd, asi inspirace DP. Text zcela ovládl skladbu a Gillanovo povídání je v popředí, hudba jen doprovází sdělení. Varhany se vše snaží zachránit, ale pro nás to bylo málo tvrdé. Na konec zazní netypicky pásky pouštěné naopak, což připomene psychedelické kapely nebo CCR (Rude Awakening #2), ale nějak to, na rozdíl od jmenovaných, neštymuje a LP končí.

Nám, kterým tehdy bylo 15 a očekávali jsme další nářez v podobě In Rock 2, deska trochu vyrazila dech. Nebyla tak šílená a nemá takový spád. Dobře, odhalila závoj k pozdějšímu poslechu psychedelic, acid a progresivního rocku. Ale my čekali něco kamennějšího.

Magnetofony

B 41. Nesmělo se nahrávat, aby ručička běhala do červeného pole. Příliš hlasitá nahrávka nebyla kvalitní. Po něm přišel kvalitnější dvoustopý Tesla B42

Toto je Tesla B42, na ni se nahrávali první Párpli.

V té době jsme my šťastnější měli cívkové magnetofony. Měl jsem Teslu B 42 (Otec si ho - novinku na trhu - koupil po příjezdu spřátelených armád. Očekával, jak byl zvyklý, krach měny. A hodlal něco z hodnoty měny zachovat. Nic se nestalo, prachy vydržely a tak jej babička donutila dát ten magíč mi.) Tibor měl dokonce Uran (Tesla ANP401 "Uran"), se kterým pyšně stál na náměstí a na lavičce nám pouštěl Roliny.

Svou Teslu jsem tahal po kamarádech (měla plastové ucho na nošení a šňůra se dala schovat do spodní části šasi) a nahrával jsem si výběr z toho, co oni získali.

Nebylo to lehké, někteří pyšní čeledíni nahrávat nechtěli dát, jiným to zakazovali starší sourozenci, ne každý měl přece nárok být rocker. Jiní si přišli něco nahrát ke mně a při té příležitosti se odvděčili svými poklady. A tak se mi na pásku hromadily tvrdé skladby. Pouštěli jsme si je doma (B 42 nebyl na baterky jako Uran) přes reproduktory Tesla. Byly to tehdy dřevěné repráky a měly skvělý zvuk. A kámoši se ptali: “Kdo to hraje.” “No, asi Deep Purple.” Dlužno říct, že jsme se většinou nepletli, muzikologové by z nás měli radost. Jen jednu skladbu jsem nerozklíčoval a její název zjistil až po 50!!! letech. Bylo to Oh Well od Petera Greena. Tvrdý kousek, že se líbil i Led Zeppelin a Green to tedy (1969) hrál s Fleetwood Mac. Ale jinak, jak říkám, poznali jsme všechno. Ale žádný div, z tehdejších kapel měla každá osobitý zvuk.

3 skladby, které prošly výběrem

Na pásku jsme měli v různých kombinacích všechny skladby z In Rock! Z Fireball to byly Fireball, No no no a Fools a to bylo trochu málo, abychom si před albem sedli na zadek jako před In Rock. Určitě kvalitní deska, ale trochu úkrok stranou od jasně definované tvrdé premetalové muziky.

Deep Purple se ale odpočati právě nadechovali (konec 1971) k dalšímu skvostnému albu. To popíši v druhém dílu. Můžeme hádat, co je lepší In Rock, nebo to, co přišlo po Fireball?