Deep Purple záruka ocelové kvality 3. díl

Noví členové Deep Purple a změna stylu

Po vyhození, opět tajně připravovaném, zpěváka a basisty, nastupují noví členové. Basák Glen Hughes přišel ze známých Trapeze a jeho výhodou bylo, že zpíval. Volba zpěváka padla na dosud zcela neznámého Davida Coverdalea. Hybatel těchto změn si sliboval, že se kapela zaměří spíše na bluesový projev, čemuž Coverdale hlasově skvěle odpovídal.

Tisk, nadšený proměnou zcela neznámého prodavače textilu ve frontmana jedné z nejslavnějších rockových kapel té doby, pěl nadšené články o zázraku a připravoval tak půdu pro více než kladné přijetí první desky této sestavy, která je označována jako Mark 3.

Mark 3

David Coverdale - zpěv - nový člen

Ritchie Blackmore - kytary

Jon Lord - klávesy

Glenn Hughes - basa - nový člen

Ian Paice - bicí

Burn a Stormbringer, úvod

Ještě v roce 1973 narychlo a s odvahou nahráli (v Montreux) a následujícího roku 74 vydali LP Burn. Ještě na podzim roku 1974 vyšlo druhé album této sestavy (nahrané v Německu)  Stormbringer. Obě LP zahajují, jak je to v tradici, skvělé kousky.

Zatímco Burn (první skladba LP) je věnčena chválou kritiky (sólo ve skladbě je nejlepší po Highway Star - není to pravda, nemá jeho košatou stavbu ani nápaditost, je krátké a celou skladbu vlastně zachraňuje Lord svými klávesami.) Starým fanouškům se ani nelíbily ony dvojzpěvy, nebyly tak rockové jako Gillanův ječák. Díky tomu vychvalování mi i kytarový riff v Burn přijde jaksi kolotočářský. 

U Stormbringer (také 1. skladba) je vyzdvihován skvělý kytarový riff a skladba je přirovnávána dokonce ke Speed King (z In Rock). Coverdale dokonce pyšně tvrdil, že Stormbringer je heavy metalová věc. Metal to sice ještě není, ale skvělý hard rock určitě, trochu hororově zazní klávesy v ďábelském začátku, kdy si Coverdale něco mumlá, ale jinak skutečně ostrá jízda. V obou skladbách najdeme Ritchieho sóla. Jsou chváleny i fantazijní texty, zejména za poetické obrazy ve Stormbringer. Zatímco na Burn si oba Coverdale a Hughes střídali vokály i v jedné písni (což vyznění - oproti bývalému Gillanovu ječáku - spíše ublížilo. Projev se zdá více učesaný a moc nezaujme.) Na Storbringer má Hughes spíše doprovodný vokál a to už je OK, viz úvod. Tisk pěl na obě LP nadšené ódy. Bylo to sousto: zrodila se hvězda.

Obaly desek

Obaly desek jsou opět originální - Hořící svíčky s vizáží členů kapely na Burn a upravené slavné foto tornáda v Minesotě z roku 1927, které ovšem použili na desku i jiní (nejznámější Miles Davis - Bitches Brew). Americký obal Stormbringeru byl více modrý než britský, takže žádná chyba na webu, skutečně dvě barevná ladění. Oba obaly však nebyly rozkládací, to ublížilo zejména Stormbringeru, kde na zadní straně nejsou až tak čitelné texty, splývají s fotem.

Mohutná reklamní kampaň podporující nové složení, neznámý zpěvák s téměř pohádkovým příběhem a tajná přání Ritchieho stát jedničkou v USA, proto ta změna obsazení a zvuku kapely, to vše však překvapivě prodejnosti obou desek moc nepomohlo.

Burn

Podívejme se na LP Burn. Druhá skladba je pomalejší, zpěváci se střídají v bluesovém zpěvu, ale opět to jaksi sedí na zadku. Tato píseň (Might Just Take Your Life) vyšla na doprovodném singlu, co se ale neumístil. Další skladba, živější a tvrdší, má text jenž opět naráží na sex (Lay down Stay Down) s obdivovatelkami a Gillanovi by se asi líbil. Živá skladba odpovídající duchu starých DP, co nezklame. Taky ji hodně hráli na vystoupeních. Sail Away, krásně zazpívané Coverdalem (méně už Hughesem) je pomalejší a líbivá věc. To byl asi styl, který chtěl z nového složení získat Ritchie. Zpívá se o odplutí pouze symbolickém, o odplutí v životě a od všeho zlého. Pěkná věc.

You Fool No One je o chudáku chlapovi a nevěrné ženě. Zpívají oba zpěváci. Ve skladbě nám něco nesedělo, později jsem se dozvěděl, že je to funky (bicí a basa) a zdálo se mi, že je tam spousta vaty a málo progresu. Na koncertech, kde vkládali sóla to muselo být o 100% lepší. Škoda. What` s Going On Here je alkoholu a fajných chvílích, ale poněkud nudí. Hughes říkal, že to skládali jen bokem pro své potěšení. Kritika označuje píseň jako nejméně ceněnou na LP.

Silná a bluesová Mistreated nechává zpěváka trpět „Hledá ženu!“ a celý jeho projev je bluesově protrpěný, jak to má být. Ritchie tu exceluje na kytaru, prosadil si její zhlasitění na nahrávce. Přes tu pomalost (nebo právě pro ni) dokonalé. Mistreated daleko přesáhla tuto desku ale i DP, hráli ji Rainbow (ti na ni měli právo), Whitesnake (Coverdale - nikdo ji s takovým utrpením nevyzpíval), i Dio a Hughes se svými kapelami.

Instrumentálka nakonec - A 200, co vypadá jako hudba k filmu, nikoho z naší generace moc nebrala. A 200 je název krému, který odpuzoval pohlavně přenosný hmyz nebo choroby, nevím přesně. V ČR to neexistovalo. Z tohoto LP jsme nahrávali Burn, Lay Down Stay Down, Mistreated. Trochu málo na tak opěvované dílo. Nevím o tom, že by někdo nahrál A 200.

Desky se prodalo celkem 4 milióny, což o moc nepřesáhlo předchozí album ve starém složení. V žebříčku ve Velké Británii pouze 3. místo (i po všem tom vychvalování), ale skvělá byla 9. pozice v USA. Tady se to funky vyplatilo. Ale skalní fanoušky sázka na méně tvrdý sound spíše odradila, jak uvidíme u další LP.

Stormbringer

Pak (konec roku 1974) přišel Stormbringer. Perfektní jízda, Coverdale dokazuje, že umí zpívat i tvrdší věci. Skladbu přirovnávají k Highway Star, ale spíše cítíte Blackmoreovu budoucí hru v Rainbow. Poslechněte si kytaru. Další skladba perfektně zazpívané pomalé blues je ale hudebně trochu jinde, i když krásné, málo párplovské ve starém duchu. Nám ty funky názvuky neseděly - do jazzového baru ale jednička.

Holy Man je celá zpívaná Hughesem a ukazuje se, že je skvělý zpěvák. Sám ji složil a v textu prosí panu Marii o radu. Nevěděl si rady, drogy ho už měly v moci. Moc pěkná věc, ale ne moc párplovská, nebo je nově párplovská a to pomalu vztekalo Blackmorea. Hold On už jakoby vůbec nebyli Párpli. Blackmore ji pomluvil a oznámil, že sólo tady hrál palcem. Píseň by se vyjímala na desce jiných kapel (i když je milá, ale taky pro staré fanoušky moc funky). Opět se střídají oba zpěváci.

O skladbě You Can Do It Right píše i kritika, že se tento funk-soulový kousek vzdálil na hony sympatiím dlouhodobých fanoušků. Její autor Hughes se zhlédl, jak řekl, ve Stevie Wonderovi. Nejslabší píseň je asi High Ball Shooter. Vulgární text, kolovrátková hudba jakoby odhaluje nejslabší místa této sestavy. Na skladbě nemohu najít dodnes nic přitažlivého.

The Gypsy je už rockově nápaditější. Text o návštěvě u cikánky se záhadou v čase. Pěkná hra kytary a kláves byla zařazena i na koncerty. A pak přichází skvělá věc. Dokonalost sama. Balada Soldier Of Fortune, která se stala symbolem Deep Purple a je slavná dodnes. My ji známe jako Šípkovou Růženku. Původně kapela nechtěla skladbu nahrát a Ritchie se rozzuřil. Musel natočit demo, aby se skladbou souhlasili. „To je naposledy, co tohle dělám,“ prohlásil. Coverdale říkal, že ve skladbě je láska k ranné tvorbě Jethro Tull, Bachovi, modální hudbě i anglickému folku. Jedna z vrcholných věcí Deep Purple vůbec.

Stormbringer, přesto že obsahoval mnohem více funky než předchozí deska, je určitě hudebně nápaditější než Burn. Obsahuje dvě superskladby Stormbringer a Soldier Of Fortun. A vyloženě slabá je tam jen jedna píseň. Fanoušci sestavy Mark 2 ale očekávali něco trochu jiného.

Prodejnost se snížila na kolem 3 miliónů desek. V britském žebříčku deska klesla (nejlepší pozice 6), ale v USA překvapivě také (20. místo).

Ritchieho problém

Ale nová sestava už pomalu začala vadit Ritchiemu Blackmoreovi. Ti dva noví měli v kapele pořád silnější hlas a Ritchie stejně jako staří fanoušci cítil, že doba chce něco jiného. Tak došlo ke zdánlivě zbytečné při o skladbu skupiny Quatermass - Black Sheep Of The Family. Blackmoreův návrh, dát ji na desku, byl vetován. Je to hodně jednoduchý rock` n` roll a překvapí, proč po ní tak toužil. Zřejmě chtěl vyvážit nešťastný vliv funky. Nakonec Ritchie kapelu ve vzteku opouští o funky prohlásí, že je to hudba dobrá tak pro leštiče bot a oznamuje, že na poslední desce už nehrál s plným nasazením (sóla palcem). A byl pryč. Založil legendární Rainbow a hned na prvním LP se ocitlo Black Sheep Of The Family!

Tomy Bolin

Deep Purple stáli v šoku (bez hlavního člena), co dál? Vezmeme nového kytaristu. Volba padla na američana. Tommy Bolin byl pro nás hádankou, ale když jsme zjistili, že hrál s Billym Cobhamem, tak se rodila nedůvěra. Báli jsme se vlivu jazz-rocku. Ten strach zůstal v pozadí vnímání nové desky.

Mark 4

David Coverdale - zpěv 

Tommy Bolin - kytary

Jon Lord - klávesy

Glenn Hughes - basa 

Ian Paice - bicí

Come Taste The Band

LP vyšlo roku 1975, dostalo název Come Taste The Band a my jsme ochutnali ten band velmi opatrně a s podezřením. To Hughesovo funky, co tam čouhá jak sláma z bot (přes kvalitní rock) a táhlo se posledními elpíčky, nás tehdy popuzovalo. 

Obal byl opět (po předchozích dvou LP, která takový obal nedostala) rozkládací, sklenka s alkoholem na přední straně a v ní obličeje hráčů kapely. Na zadní straně je prázdná sklenice se zbytkem alkoholu, bez fotek členů a s otiskem rtěnky na okraji. Ve vnitřní části obalu byla fota členů skupiny. 

Hned první skladba Comming Home, dohrána na poslední chvíli, chyběly nějaké minuty - tak byl prostor, se hodně vydařila. Je to řízný rock` n` roll s perfektní kytarou. Kytara tvrdě sóluje celou skladbu. Tady neslyšíte ani špetku jazzového vlivu. Výborné. Nahrávalo se bez Hughese!!! a zastoupil jej právě Bolin (basa a vokály). Celá písnička je oslavou rock` n` rollu. Další věc Lady Luck se okamžitě líbila. Tvrdý rock jak má být. Bez chybičky. Autorem je kamarád Bolina Cook. Text si už Bolin přesně nepamatoval, tak jej dodal Coverdale. Příběh ženy, tanečnice, cikánské královny ... atd. Skladba se hodně hrála a bylo proč.

Getting Tighter složil Bolin s Hughesem a opět je tam propašováno funky. Tvrdou Bolinovu kytaru Hughes spíše ruší takže skladba není pro staré fanoušky nic moc a ta střední funková část, to je konec. Škoda. Text není o opilosti, ale o tom jak jim to v kapele skvěle šlape (vysvětlení Hughese). 

Další opět Bolinova skladba Dealer je syrová jak hudebně tak textově - zpověď drogového dealera. Zpívá zde Coverdale ale i Bolin. Zajímavé. I skladba I Need Love je dokonale tvrdá (skvělá kytara) a moc přitažlivá. Patří k tomu nejtvrdšímu na albu (kromě středu a občasných vstupů kde se Hughesovo funky ke škodě věci projeví). Ale to se dá přehlédnout - jeden z vrcholů alba. Zpívá se o ztrátě ženy a nutnosti náhrady. Nekompromisně zahajuje i Drifter. Pěkný mírný rock o tulákovi a looserovi za hranou zákona. 

Love Child vás od začátku jako kladivo přibije do křesla, to nemá chybu. Všichni jsme ji milovali (až na tu střední rozvleklou klávesovou pasáž, zase ti funkoví kulišáci, ale ta rychle mizí). Text je o vztahu k ženě (Coverdale se překonává). This Time Around - smutný text o konci žití je doplněn skvělými klávesami a zpěvem. Dnes to rád poslouchám (ale před 50 lety?). No jasně tehdy málo tvrdé a bez kytary. Dnes je to nádherná věc. Spojeno s instrumentální skladbou Owed To G - to G má odkazovat na pana Gershwina. Rocková klasika, svižná a příjemná. Je to sice instrumentálka, ale vůbec ne špatná. A pak přichází královská věc You Keep On Moving. Od prvních tónů síla siloucí. Skladba je vystavěna jako středověká katedrála. Už tehdy srdeční záležitost. Starší skladba, ale Blackmore si ji nepřál na desce - co mu vadilo, jde stěží pochopit - tak nahráno až s Bolinem a dodnes je to nádhera.

Deep Purple obal Come Taste The Band, CD, 35th Anniversary Edition (2CD)

Bolinovo životní dílo

Celá deska je z velké části Bolinovým dílem. Napsal hudbu k 7 z 10 písní. Hrál a zpíval i za Hughese, postiženého tehdy drogami. Kdo se tehdy zabýval Bolinem, který už jel na heroinu, akorát to nikdo neregistroval. Hughes se ze závislosti dostal a dříč Bolin jí za rok podlehl. Chudák, do té desky dal vše.

Proč jsme si desky nevážili?

1/ konkurence

Psal se už rok 1975, k mnohým se dostala v roce 76. Měli už jsme hi-fi aparatury. Půjčovali a kupovali jsme desky. Konkurence byla více než tvrdá. Vždyť Black Sabbath : Master of Reality, Led Zeppelin 4 - vyšly už v roce 1971! V roce 1974 už vydali Judas Priest svoji prvotinu Rocka Rolla a v roce 1975 už vydávají Blackmore s Diem - Ritchie's Blackmore's Rainbow a kultovní Budgie svoji pátou desku Bandolier. Většina to znala a poměřovala tím ostatní produkci. Všechno bylo málo tvrdé a obzvláště přísně se dívalo na (chudáky) přetechnizované (i skladebně) Deep Purple.

2/ Odchod Ritchieho Blackmorea a založení Rainbow

V roce 1975 vychází (výše zmíněné Ritchie's Blackmore's Rainbow) první nadšeně přijaté album skupiny. Tady byl přímočarý rock samozřejmostí. Plno fanoušků DP pokračovalo bez zaváhání s novou kapelou.

3/ Nesmyslné předsudky

Vždyť Bolin přišel z jazz-rocku!

4/

U mne ještě české vydání desky Come Taste The Band s nechutně frajerským překladem Ochutnávka v titulu. Zrůdný obal - zelená flekatá plocha - vše dorazil. Tento jaksi frajersko zbabělý počin mne rozzuřil na delší dobu a desku jsem přestal poslouchat. Párpli za nic nemohli. Zbabělost těch, co desku vydali s jiným obalem, abychom se neinfikovali vzhledem kapely, jsem nechápal. Komunisti přece povolili desku vydat, co by se kdo díval na obal.

Teprve někdy po roce 2000 mi kamarád poslal odkaz na video. Střihavka a Pavlíček tam hráli You Keep On Moving a já si uvědomil, o co jsem přišel. Pak jsem si CD za nehorázné peníze objednal (LP nebyla k sehnání a tu českou jsem někde zašantročil - ta LP na fotce je nový dárek z čísi pozůstalosti). Dnes si ten opus vychutnávám. Sám. Kamarádi, i ten co mi odkaz poslal, odešli a už nikdy s nimi nepovedu vášnivé diskuse, co je super a co méně v nádherné muzice, kterou nás obdařili Deep Purple.

Hudba Deep Purple byla tak typická a směr určující, že známá postava rocku v Ostravě Abraxas (největší sbírka tvrdě rockových desek) vždycky když zazněl zvuk kapely, co se inspirovala u Párplů, pozvedl varovně ruku a řekl: "To smrdi parpľovinu!" Pak jsme jeho rčení (a nejen toto) s nadšením opakovali.

Po smrti Bolina se Deep Purple rozpadli. My jsme přesedlali na skvostné Rainbow a jeli dále. Když se Párpli v roce 1984 po osmi letech mlčení opět vynořili se skvěle nadupanou deskou Perfect Strangers, přijali jsme to s obrovským nadšením. Obzvláště složení Mark 2 s Gillanem jako frontmanem, to bylo to správné maso.

Pokud mluvím s mladými (padesátníky), tak mi řeknou: „Já znám Párply, ale jiné.“ Myslí tím od  Perfect Strangers, to co bylo předtím neznají! Tak mizí paměť generace a zároveň požitek ze skvělé hudby. Prožitky jedné generace nejsou přenosné na jinou. Je to škoda a lituji ty mladé. Taková krása. A kde je? Ach jo. 

Když jsme v roce 1979 letěli (dvě děvčata a já) do Bulharska, uspořádali Bulhaři pro turisty pohoštění s hudbou ve staré obrovské ruině (nějaká římská pevnost) pod širým nebem. Servírovalo se na bulharské keramice a pohoštění bylo bohaté. Když noc pokročila hrála nějaká kapela dole v amfiteátru. Šli jsme tančit. Kapela spustila Soldier Of Fortune. Asi jsme svým oblečením a vzhledem vyčnívali z davu (nevěřili mi na ulici, že jsem z ČR, a chtěli valuty). Všiml jsem si, že frontman na mne dělá posunky. Pak jsem pochopil, zajímal ho náš názor. Ukázal jsem jedničku. Úplně jsem viděl spokojený výraz, co se usadil v jeho obličeji. Prostě Deep Purple in first place!

Aparatury

Od roku 1975 jsme již měli dost prostředků na koupi pořádné Hi-Fi aparatury. Já jsem přemluvil matku k prodeji integrovaného systému gramofon-zesilovač, s tvrzením, že to není Hi-Fi a že zesilovač musí být zvlášť. Přidal jsem své peníze a koupil jsem Teslu NC 440 - stereofonní chassis třídy Hi-Fi ve dřevěném soklu s odklopným plexisklovým víkem, bez zesilovače. K tomu nejprve zesilovač TESLA MUSIC 30 Stereo a potom Transiwatt 30 (TW30). Jednalo se o jeden z prvních pokusů o kvalitní tranzistorový zesilovač v ČSSR. Pak jsem měnil už především japonské stroje, až jsem skončil u Denonu a na tom hraji dodnes. Chassis mám dnes rakouské Pro-Ject, je to sice jen kopie NC 440 ale za nehorázné peníze. Ta moje původní NC 440 vyměnila majitele, ale hraje pořád. Poruchy pokud vím, nebyly. Tolik k těm, co vypisují na webu jak Tesla vyráběla šunt. Tesla dnes není a Rakušáci vydělávají na Pro-jectu slušné peníze (a na naší naivitě po roce 89).

Takto vypadala moje první opravdu Hi-Fi sestava.

Reprosoustavy a gramofony Tesla mají stále vysoké počty nadšených fanoušků. Pokud někdo tvrdí, že Tesla nestojí za nic, neříká pravdu. Ale po roce 89 podobné řeči pomáhaly rozprodávat vše, co bylo chloubou práce našich lidí. Ta ztráta výroby Hi-Fi u nás mi dodnes trhá srdce.

Ale hudba Deep Purple je tu s námi dodnes. Mladé šikmooké holky dneska hrají na Facebooku sóla Ritchieho Blackmorea, jako by to nic nebylo. Člověka potěší, že kvalita nebyla zapomenuta.

Vrátí se ještě ta doba luxusních Hi-Fi soustav a nadšeného horování pro hudbu celé naší generace? Nebo je to už nevratně změněno? Mladí poslouchají svou hudbu z mobilních telefonů, digitalizace vítězí, ale vůně rozbaleného elpíčka, jeho kladení na talíř, spouštění jehly, to je obřad lásky k tvorbě, kterou milujete. Ten divný smutek nad ztracenou krásou. Nad beznadějně uplynulým mládím a jeho půvaby. Nad tím, že nás je čím dále méně. Proto jsem sepsal tuto vzpomínku na kapelu, která byla částí našeho života. Možná to i těm mladším pomůže pochopit, jaké to tehdy bylo.