Deep Purple záruka ocelové kvality díl 2.

Co přišlo po Fireball

Ta bomba bouchla v roce 1972, ale deska se zrodila koncem roku 1971 za značně nepříjemných podmínek. Stalo se to v Montreux. Casino vyhořelo a v něm se mělo nové LP natočit. 

Po příjezdu do Montreux šli Párpli na vystoupení Franka Zappy, které probíhalo právě v Casinu. Uprostřed vystoupení nějaký šílenec vystřelil ze signální pistole světlici do stropu. Strop zdobený ratanem vzplál jako papírový čert. Ochranka stihla (proti předpisům) uzavřít všechny bezpečnostní východy. Bylo plno a o další posluchače, kteří u vchodů otravovali, nebyl zájem. 

Machinehead se zrodilo v hrůze požáru

Lidé se z hořící budovy nemohli dostat ven, propukla panika. Někteří utekli do podzemí, kde byly kuchyně, ale opět žádný východ. Bedňáci od Zappy naštěstí prohodili oknem za scénou (moderně: stejdží) bedny repráků a otevřeli tak další únikovou cestu, což zachránilo životy. Lidé byli přidušeni vytahováni ze sklepa a vyváděni ven. Nakonec se celý hrůzný požár obešel bez mrtvých. Zážitek z hořícího Casina zapůsobil na Párply tak, že se zrodil jejich superhit Smoke On The Water. 

Jenže deska se měla nahrávat v Casinu, tam to nešlo, tak se nakonec nahrávala v Grand Hotelu, kde složila hlavu i skupina. Nahrávalo se na mobilním studiu od Rolling Stones. Celý proces byl složitý, pokud chtěli slyšet playbacky museli absolvovat cestu, co byla tak dlouhá, že se mnohdy na poslech nahraného vykašlali. Výsledek? Skvělý a syrový zvuk, s nímž byli všichni spokojeni.

Obal je odrazem v kovové desce

Název kapely a desky i obličeje muzikantů jsou odrazem rozplizlé - zvláštní nápad Rogera Glovera. Zadní strana je obrácená přední a v popředí je hlavice kytary (headstock) s ladícími kolíčky, jako odkaz na název Machinehead. Kultovní obal ke kultovní desce.

Machine Head

Tradice největších hitů jako prvních skladeb desky zůstala nejen neporušena, ale je vystupňována do extrému skladbou Highway Star. Nebudu uvažovat, ta skladba vás dostane do varu vždy, řítí se kupředu, pokud to trochu zklidní a slyšíte jen bicí, už víte, že se vše zase rozjede - sóla na varhany a pověstné sólo na kytaru (při kterém by se tehdy většině našich kytaristů zauzlovaly prsty - taková šla tehdy řeč po hospodách) se stala častým námětem diskusí v restauracích všech cenových skupin. Ritchie později přiznal, že ke slavnému sólu ho inspirovala klasika, konkrétně Bach a ještě starý italský skladatel. To, co Párpli hráli, sedělo vždycky pevně v evropské klasice a tím se jejich zvuk výrazně odlišoval od jiných, tehdy taktéž vrcholně slavných, kapel. 

Highway Star vás strhne i po více než 50 letech. Stačí přečíst, co napsal britský kritik: “Šest minut hudby, která sviští jako namydlený blesk, óda na rychlost a vzrušení, zkrátka tahle píseň patří k úžasným archetypálním rockovým songům, které to tzv. rozjedou. Vzpomeňte na Radar Love od Golden Earring a Born To Be Wild od Steppenwolf a pak vyhoďte CD oknem, protože Highway Star vpadla do pokoje a chce vaše klíče od auta!” Popisovat tuto smršť od pomalého nástupu po vrcholná sóla je zbytečné, asi ji každý máte zalezlou pod kůží už řádku let. Text je jednoduchý: super auto, super kočka a super hlava plná šílenství. Přeletí to kolem vás, až to plešatcům srazí tupé z hlavy. Už tato první skladba naznačuje, že deska bude méně o primitivnosti tvrdého rocku a více o technice hry sehrané progresivní kapely.

Maybe I’ m A Leo je rytmické blues s chytlavým riffem, které ale po první bombě moc neuspokojí, i když si všimnete skvělých bicích. Glover, který skladbu napsal, prohlašoval, že se inspiroval u Lennona v pohodové ((How Do You Sleep). Svou skladbu napsal Lennon jako výsměch Paulovi (který se podle něho na nic hudebního nezmůže) po rozpadu Beatles. Pomalý rytmus u Lennona je jasný a plný ironie. Tady po takové smršti je spíše nepochopitelný, i když je to pěkná skladba a celou ji drží onen šikovně tvrdý riff. Více by ukázala na jiném místě alba. Textově se lev vrací domů a zjišťuje, že mu zdrhla žena.

A pak přichází moc krásná skladba, plná smutku. Pictures Of Home. Domov je plný deprese. Prázdnota, vrány, orli a sníh. Skvělá kytara, která jakoby cítí ten led z textu, vše neobyčejně silně působí a vyvolá nostalgii i u těch, kteří textu nerozumí. Navíc i Lord hraje u něj nezvykle chladné sólo, které atmosféru doplní, Paice svým mistrovstvím připomene Fireball a i basák se projeví sólem. Podle Jona Lorda je to nejlepší skladba alba. Už my, jako mladí, jsme skladbu měli rádi. V posluchačích uměla vyvolat nostalgickou náladu, i když nechápali text. V roce 1972 jsme ještě neměli doma stereo aparatury a dražší gramofony a ještě pořád jsme byli odkázáni na magnetofony. Tuto skladbu jsme znali všichni. Bez znalosti názvu jsme cítili ledově smutnou náladu vzpomínek na mrtvý domov. Opět to není žádná divočina, ale typičtí Párpli té doby i se sólem na basu.

Píseň ze singlu Never Before s výrazným rockovým rifem je opět zklidněním před tím, co přijde. Píseň je možno zařadit do středního proudu rocku, sice je líbivá, ale to je na extratřídu DP trochu málo. Gillan v textu uvažuje proč mu ta žena ublížila. A už přichází:

Smoke On The Water. Všichni znají ten slavný riff a světový hit je na světě. Text popisuje zážitek při požáru po jejich příjezdu do Montreux - slavný refrén - dým nad vodami. Píseň se stala tak slavnou, že ji hrály všechny sestavy, které z Párplů vznikly a dokonce i Black Sabbath, když u nich zpíval Gillan. Já osobně se jí vyhýbám, slyšel jsem ji tolikrát, že jsem přesmokeován. Ale je skvělá, světový megahit.

Lazy, nejdelší skladba alba, je blues s Gillanovou harmonikou, poutavým klávesovým začátkem a spoustou sól, což dělá tuto věc ideální pro hraní na vystoupeních. Gillan někomu říká, že je líný (ten člověk). Lazy, která rockery určitě nezklame, je umístěním po velkém hitu na desce poněkud ve stínu.

Space Truckin ' je kamenná připomínka starého hard rocku z In Rock. Už temný nájezd a rytmika vás vrátí do zlatých časů. Space Truckin ' se často se objevoval na koncertech, muzikanti se tady mohli vyřádit. Nádherně tvrdá párplovská škola s rockovým Gillanovým řevem, až tlučete hlavou o zem.

Na nové desky se přidává skladba When A Blind Man Cries. Tuto smutnou baladu vyřadil Blackmore z alba. Dnes už všichni říkají, že to byla chyba. Smutný text o útrapách slepce a vrcholné Blackmoreovo sólo, přesto ho právě Ritchie zakázal dát na desku. Skladbu jsme přirozeně měli už tehdy nahranou - byla to B strana singlu s Never Before - a moc se nám líbila. Od roku 1994! (po 22 letech), když trvale odešel Blackmore, začali DP skladbu konečně hrát i na koncertech.

Machine Head je vedle In Rock naší generací považováno za to nej nejen od Deep Purple. Každá z těch dvou LP byla jiná, a přece obě určily směřování rocku na další desetiletí. Zajímavé je, že když jsme obě desky po x letech hodnotili, tak muži dávali hlas In Rock a ženy Machinehead. Je fakt, že na Machinehead je projev učesanější a je tam méně rockového řevu. Nevím. Hodnotili jsme to v roce 2025 a nám starším bylo kolem 70 let, mladším kolem 50. Ach jo.

Hi - fi na počátku sedmdesátých let

V letech 1972 a 1973 jsme ještě doma neměli hi-fi přístroje. Rodiče jsme přemlouvali usilovně, někteří z nás, co navštěvovali učiliště, už pilně šetřili a první vlaštovky se začaly objevovat cca od roku 1974 a později. Tesla vyráběla hi-fi gramofony - gramofonové chassis vyšší třídy MC13 od roku 1974, ale i před tím měla bohatou a překvapivě početnou tradici výroby kvalitních gramofonů. Matka zakoupila chassis (1975) i s vestavěným zesilovačem a reproduktory ve dřevě. Nádherný zvuk. Chassis mělo tlumený zvedáček jehly, ovládaný samostatnou páčkou, takže poškrábat desku bylo spíše nemožné. A pak už se daly shánět desky. Tehdy jsme začali poznávat, která skladba je z kterého alba skupiny. Taktéž zapůjčení desky s jejím nahráním bylo snazší. 

Stereofonní poloautomatický gramofon ve dřevěném soklu s odnímatelným plexisklovým krytem. Gramochassis MC13, koncové vypínání a samočinné vrácení přenosky na stojánek, krystalová vložka, tranzistorový zesilovač 2x 6W, ovládání hlasitosti, basů, výšek a vyvážení otočnými potenciometry, přepínač externích vstupů, výstup na sluchátka, ČRTesla Katalog, 1976. Foto: M.Kadlec, Toto stereo se u nás doma objevilo (1975) jako první a mohlo se začít s kvalitním přehráváním LP.

Ale tehdy (1972) musel ještě stačit pásek s nahrávkami. Highway Star byla jasná jedenička, dále měli všichni Pictures Of Home, Smoke On The Water, Space Truckin ' a When A Blind Man Cries. Ostatní skladby byly zastoupeny různě podle vkusu a bývaly zastoupeny všechny.

V 1972 - 73 ještě pořád musel stačit. A stačil.

LP Machine Head bylo v Británii absolutní jedničkou a v USA dokonce na sedmém místě, což je pro cizí kapelu neuvěřitelný úspěch. Předcházející album Fireball bylo v Britském žebříčku také první, ale v USA skončilo 32, což se bralo pro cizí kapelu pořád jako úspěšná pozice. 

Who Do We Think We Are

A v poněkud napjaté atmosféře se začíná připravovat nová deska. Dostala ironický název: Who Do We Think We Are (vyšla 1973) - Kdo si myslíme, že jsme. Párpli dostávali často dopisy, ve kterých byli napadáni: „Kdo si myslíte, že jste.“ V kapele začínají pomalu narůstat rozpory ponorkové nemoci. Zejména mezi zpěvákem a kytaristou. Jednou vyhrožuje Ritchie a jednou Ian, že odejdou. Určité napětí ale výsledek nahrávaní nijak negativně neovlivnilo. Deska se nahrávala podle Glovera v poklidné atmosféře v Německu opět na studiu Rolling Stones.

Na obalu jsou bubliny s tvářemi hráčů, na zadní straně jsou bubliny prázdné. Obal byl rozkládací a uprostřed byly výstřižky z tisku a to i ty záporné. Pěkný obal, ale zdaleka už ne ikonický, jako u předcházejících alb.

Hned první skladba Woman From Tokyo je charakteristická tvrdým riffem a objevují se zde i příjemné ozvuky spacerocku. Tradice hitů na první pozici pokračuje. Tato moc pěkná dnes už rocková klasika sklízela jako singl úspěch po celém světě. V Británii ale vyšla jen na albu a na následném turné v Japonsku ji Párpli nezahráli ani jednou. Každý měl právo veta a je záhadou, kdo tento opět světový hit tak neměl rád, až ho zakázal hrát.

Další skladba Mary Long útočí nevybíravým stylem proti starší úzkoprsé generaci. Hlasatelé morálky Mary Whitehouse a lord Longford se v textu spojili v jednu postavu a jsou stíráni tvrdým způsobem. Pěkný houpavý riff s chytlavým refrénem, hudba je líbivá, skladba vynikající, ale text by potřeboval jinou muziku.

Syrový zvuk skladby Super Trouper připomene In Rock, ale zasněný zvukově opět jakoby spacerockový refrén nás uvede do novější doby. Moc povedené. Text jde ke kořenům a vzpomíná na rockery, kteří podlehli rockovému životu a onen Super starý kozák slibuje, že zůstane stejný a bude se v tom lépe orientovat, takže věřme, že přežije.

Další věc Smooth Dancer - jednoduše tvrdé rockové číslo - je opět textově zajímavá. Tentokrát je to útok na Ritchieho. Gillan ho nazývá Černý semiš a uráží ho jak to jen jde. „Uvnitř jsi nabobtnalý ..., ... nikdy neukážeš svoji duši ..., měl by ses ke mně chovat slušně ... atp. Text se nahrával zvlášť, takže Ritchie slyšel až hotovou věc, no asi ho museli vomejvat. Pak se člověk moc nediví, že trval na vyhození Gillana. Ten mu nahrál tím, že sám prohlašoval, že odejde. Kritika říká, že styl této skladby ovlivňoval další Gillanovu tvorbu i po odchodu od DP.

Rat Bat Blue s dobrým kytarovým riffem, skvělými bicími, Gillanovým řevem a s hammondkami Jona Lorda ve skvělém sólu. Skladba výrazná, hodně silná a tvrdá. Text vypráví o tom jak rocková hvězda svede a vykopne holky, co jej obdivují. „Vypadni ..., ... až za sebou zabouchneš už se neukazuj ..“ Nic pěkného, ale textu jsme nerozuměli a i kdybychom rozuměli, kdoví, co bychom na něj (těžce zasaženi pubertou) řekli. Každopádně na magnetofonu ji měli všichni.

Pomalé krásně zpívané blues Place In Line s pěkným Blackmoreovým sólem. Jemné blues se vším všudy, co k blues patří, i s dlouhými sóly. Některým na album nepasuje - je to prý zbytečně dlouhé, ale to už je (u tak vydařeného blues) hnidopyšství. Text je o lidském snažení se a v podtextu cítíme stížnost na vysávající hudební business.

Poslední píseň Our Lady nadšeně přijímaná kritikou je dokonalou ukázkou Lordova mistrovství. Nádherná hudba plná jemnosti a krásy. A je to poslední (a velice důstojná) nahrávka ve složení Mark 2. V tom složení, které brousilo vkus celé naší generace.

Kdo tuto desku poslední  z řady Mark 2 poslechne, musí si ji zamilovat. Sálá z ní příjemná nálada. LP má tu smůlu, že vyšla mezi dvěma superslavnými LP, což ji nezaslouženě! zasouvá do pozadí. Who Do We Think We Are končí pro naši generaci určující éru Deep Purple. Silná textová stránka a výborná tvrdá hudba. 

Ze skladeb tohoto LP měli určitě všichni nahráno Woman From Tokyo a Rat Bat Blue. Ostatní skladby podle preferencí každého jednotlivce, není tady slabé skladby. V Ostravě hrála kapela, která na čajích uváděla většinu písní z tohoto alba a sklízela obrovský úspěch. Určitě není pravda, že následné albu Burn je excelentní a tato LP je jen jakýmsi oddychem před následnou super muzikou. To jsou řeči hudebních kojenců. Nás následující směřování DP přivedlo spíše k jisté nervozitě a pochybám. Ale o tom až v příštím díle.

V té době už začaly Ritchieho zákulisní hrátky, které skončily vyhazovem Gillana a Glovera. Roger k tomu přišel jako slepý k houslím a ještě dlouho byl v šoku. Navíc se před ním vyhazov v Japonsku tajil, aby jim nezdrhl z kapely.