Foglarovy knihy novým pohledem

Dílo Jaroslava Foglara nachází neustále odezvu u čtenářů. Je to s podivem po tolika letech. Jsou knihy oblíbené a neoblíbené. Zkusme se podívat na některé z knih novou optikou a ozřejmit si tak, co k sepsání knihy vedlo, jaké byly poměry a jak tedy lze knihu chápat.

Přístav volá

Hned první Jestřábova kniha polarizuje v ohlasech čtenářů od naprostého obdivu až k zatracení. Vyšla v roce 1934 a pořád má svým čtenářům co říct. Byla napsána do literární soutěže a měla se jmenovat příznačně: Modrý život Jiřího Dražana. Vydavatel (kniha soutěž vyhrála) rozhodl jinak a kniha dostala matoucí název Přístav volá.

Pohledy moderní doby

Kritici, kteří se na knihu dívají očima dnešní doby, ji vyčítají:
1/ rysy homoerotiky.
Určitě nechápou kontext doby - tehdy se začínal uznávat kult těla a později v padesátých letech se už objevili první kulturisté. (Navíc Češi s Frištenským světový vývoj o padesát let předběhli.) Přitom zcela nevinný a obdivný popis těla obdivovaného přítele tehdy nikoho nevzrušoval. Co by asi s Jestřábem provedli komunisté, kdyby autora nahlíželi podobným chorým způsobem jako někteří v dnešní době. Až mráz běhá po zádech z toho, jaké by to mělo následky. Foglar navíc jel na sportovní vlně, uznával svalnaté a opálené hochy a na letních táborech, byl na takové chlapce zvyklý.

S hlubokým přátelstvím dvou chlapců (jako v knize Jiřího a Ládi) se asi v oddíle setkával často. Nebylo to nic zvráceného a bralo se to zcela normálně. Dříve nikdo knihu z této pozice nekritizoval, to přinesla až nová doba.

Přístav volá, ilustrace Marko Čermák

2/ Věrní Foglarovi čtenáři vyčítají knize smutný a zcela bezvýchodný konec.

Napínavý příběh hlubokého vztahu plného obdivu k příteli Láďovi, ale i příběh propadnutí zlu v partě lumpů, vždy připravené k největším špatnostem, ústí do poznání modrého života a obdiv k Láďovi kulminuje. Teď přichází tragický zlom a konec.

Právě pro ten zarážející nefoglarovský konec nepatří kniha ve Foglarově díle k těm oblíbeným, i když je tam tajuplná čtvrť, zrůdný dvouhlavec, zkažená parta, zbohatlický fracek, který na Jiřího kydá špínu a narušené prostředí školní třídy. Ale ten konec dokáže skutečně rozesmutnit a zkazí náladu.

Co ovlivnilo spisovatele?

Pokud se podíváme na soukromý život spisovatele, zjistíme zajímavý fakt. Kniha byla napsána v době, kdy Foglar ztratil svou první přítelkyni. Jeho matka, která s ním žila, nechtěla syna ztratit, a tak mu vždy překazila veškeré vztahy se ženami. Foglar se o matku skutečně až do smrti staral. Tady to bylo poprvé, co matka zasáhla.

Příběh byl tedy psán v období hluboké bolesti po nezaviněném rozchodu s milovanou bytostí a každý chlap si vzpomene na tu temnou beznaděj, na deprivaci a trápení, které drtí člověka až k nesnesení, a to jsou osobní pocity té doby, jež Jestřáb vtělil do smutného konce, aby se toho soužení zbavil. Při srovnání s optimistickými konci jiných Jestřábových knih vysvětluje tento úhel pohledu přístup spisovatele ke ztrátě tím, že ji projektoval do bezvýchodného závěru knihy, kterou právě psal.

Pokud přijmeme teorii o skrytém obrazu Foglarovy lásky, pak je jasné, že v obdivovaném příteli Láďovi Vilemínovi vykreslil Jestřáb skrytý obraz toho, co mu už navždy odešlo. Opěvuje se zde krásné tělo ztracené lásky. Tato situace vysvětluje hodně nesrozumitelného i pro dnešní generace. Jenom připomínám, že v době vydání a desítky let později nikoho popis těla přítele nepohoršoval, to přinesla až dnešní doba.

Přístav volá, ilustrace Marko Čermák

Vesnický motiv

V příběhu je ještě jeden motiv, který jinde u Foglara nenajdeme.
Je to nádherný popis nudy prázdnin městského kluka na vyprahlé, zapadlé vesnici bez lesa plné vesnických týpků, co jim čouhá sláma z bot a které měšťák nemůže chápat. Jestřábova prostředí jsou různá: krásná příroda, temné studené nepřátelské čtvrti plné zlých, zákeřných grázlů a prolhaných zbabělců, ale nenašel jsem nikde takový jednoznačně negativní popis jedné skupiny a takovou skrytou oslavu města.

Přístav volá je pravý Foglar s nefoglarovským koncem a lidé, kteří hledají ve Foglarovi klid a optimismus, si musí uvědomit, že v závěru tohoto příběhu jej nenajdou a měli by být na zklamání připraveni.

Dobrodružství v Zemi nikoho

Kniha vyšla v roce 1969. Ukazuje, jak prožité roky autora ovlivnily. A co ta léta přinesla, není moc hezké.

V knize se objevují všelijak pokřivené postavy a ani mladí hrdinové se už nepyšní pouze klady jako Mirek Dušín. U každé z postav najdeme nějaký negativní rys. Hrdinové jsou černobílí. Zcela kladné postavy nejsou k dispozici. Autor má za sebou hrůzná padesátá léta. V oddíle potkává nové generace chlapců a pojem morálky se asi proti době před třiceti lety poněkud posunul. To vše je zachyceno v příběhu.

Cesta do Země nikoho, ilustrace Bohumil Konečný

Osoby a děje inspirované posledním desetiletím

Postava otce s pedantskými až tyranskými rysy - (tvrdá a nemilosrdná autorita státu v období kultu osobnosti)

Postava udávající sousedky - (domovní důvěrníci, kteří vám mohli zničit život)

Cikáni přesídlení z osady na východním Slovensku a poprask kolem nich. (Tak asi vnímali lidé v Čechách přesídlované Cikány a soužití bylo plné problémů. Názory byly negativní a Foglar to nijak netabuizuje.) Dnešní čtenář v tom nachází urážku etnika a vyčítá autorovi schematismus. Proč nepoužil jiné etnikum? V té době ale skutečně jediní cizí v Praze byli ti z osad na Slovensku, tak tehdy strana řešila nepřízpůsobivé. Někteří Slováci se rozčilují, proč autor nepoužil v ději i jiné Slováky, aby obraz nebyl tak jednostranný. To už je nepochopení příběhu.

Děs a strach před rodiči, učiteli, udavači prostupuje příběh a ukazuje, co společnost padesátých let charakterizovalo.

Utajení nálezu kostry přesně vystihuje tehdejší dobu. Raději klid než sáhodlouhé vyšetřování.

Prolhanost téměř všech postav, agresivita, zloba, hněv a šikana, která ve starších dílech nebyla myslitelná, hrubost, křivé přísahy a samozřejmě absolutně negativní postavy: parta Zelených vest. To jsou trampové a zároveň kriminálníci tyranizující celou čtvrť. Zelené vesty nádherně ukazují Foglarův pohled na trampské hnutí a samotné trampy. Svědectví o tom vydal i kreslíř a tramp Marko Čermák.

Lumpové se nakonec zachovají slušně a naopak hlavní hrdinové vykradou klubovnu jiným. (Vzpomínáte na heslo socialismu: Kdo nekrade, okrádá rodinu.) Tyto proměny charakterů a poklesky jsou mnohými čtenáři uznávány jako popis kusu reálného života.

V příběhu jsou daleko více a i aktivně zastoupena děvčata. (Doba se změnila a ženy se staly významnými a pro socialismus důležitými pracovnicemi a společnost se o ně opírala.)

Facka mezi přáteli, ilustrace Bohumil Konečný

Nejlepší Foglarovo dílo?

Spousta čtenářů právě pro ty nevyrovnané, ambivalentní charaktery knihu vyzdvihuje jako nejlepší Foglarovo dílo. Postavy se všemi negativy vidí jako ze života a připadají jim pravdivější. Knihu označují jako upřímnou. Naopak vzorňáci z minulých knih jim vadí. Jejich čestnost je pro ně na hraně uvěřitelnosti.

Ti, kteří obdivovali Foglarovy kladné hrdiny předchozích knih, jsou zklamáni. Přesně to, co první skupina vyzdvihuje tady tito čtenáři neuznávají a je to pro ně špatně. „To je jako by to napsal někdo jiný, Foglar ne.“

Napínavé soupeření, ilustrace Bohumil Konečný

Obě skupiny pak hodnotí děj knihy, napětí, tajemnou krajinu, dobrodružství, kluby a soutěže v knize jako vynikající a svorně mluví o nejakčnější knize pana Foglara. Tajemný kraj, tajemný deník a geologická záhada vše korunují. Knihu by tak měl číst každý sám, aby posoudil, ke které skupině čtenářů patří. Celkově je kniha překvapivě přes všechny výtky hodnocena jako výborná a řazena na špici Foglarova díla.

Pokud máte postřehy ke knihám pana Foglara, napište je dolů do diskuse.