Boj o první místo

Knížka Jaroslava Foglara Boj o první místo vyšla kompletně poprvé v roce 1936. Je označována jako debutový román. Nejprve vycházela v časopise Skaut-Junák (1933-34) na pokračování. V padesátých letech nebyl Foglar vítaným a jeho dílo nevycházelo. Jeho tvorba se začala znovu objevovat od poloviny šedesátých let nejprve v časopisech. Poté konečně vycházely knihy. Boj o první místo vychází v roce 1969 a 1970. Vydává ho nakladatelství Blok z Brna.

Jedná se o klasickou foglarovku popisující dospívání hlavního hrdiny Petra Solnara v čestného a pevného muže. Jeho vítězný boj se sebou samým i se svým okolím ukazuje, že je možno i v těžkých podmínkách zabojovat (i s pomocí skautského oddílu) a stát se čistým člověkem. V knize jsou i názorně a tragicky vykresleny hluboké sociální rozdíly té doby a neuvěřitelná chudoba části společnosti. Což v Jestřábových knihách nebývá častým tématem.

Co je tedy zajímavého na tomto příběhu?

Výtvarná stránka vydání Boje o první místo (1969, 1970)

Blok spolupracoval s brněnským výtvarníkem akademickým malířem Milanem Zezulou. Foglar naopak byl zvyklý na své klasické ilustrátory = Jan Fischer, Václav Junek, Bohumír Čermák a Marko Čermák. JUDr. Fischer vytvořil tradici, které se ostatní ilustrátoři drželi. Zezulův výtvarný projev však byl úplně jinde. Taková moderna se Foglarovi nelíbila. I když pan Foglar zabojoval, nepomohlo to.

Ilustrace akademického malíře Milana Zezuly, kterého měl pan Foglar dokonce nazvat mazalem, zůstaly.


Poté přichází rok 1974 a Foglar již nemůže publikovat - až do roku 1980 vůbec, poté pouze časopisecky a knihy začaly vycházet vlastně až po pádu režimu v roce 1989.

Pomalý nástup totality

Kniha Boj o první místo z vydavatelství Blok je také zajímavá datem svého vydání, které ukazuje, jak pomalý je nástup změny režimu k totalitě. Po okupaci "spřátelenými vojsky" neboli "bratrské pomoci" se z počátku zdánlivě nic neměnilo. Postiženi byli především komunisté ve vedení a komunisté na nižších úrovních se vzájemně vylučovali ze strany. Ale Foglar ještě vycházel a spousta lidí doufala ve změnu.

Teprve po výměnách lidí na všech stupních a ve všech oborech za lidi neschopné nebo všehoschopné nastoupila normalizace, ale to se plně projevilo až v polovině sedmdesátých let. Píši o tom a o svých zkušenostech s lidskými krysami v článku o svém gymnáziu "Wichterlovo gymnázium v proměnách doby" a v článku "Velikáni odcházejí", kde poukazuji charaktery lidí, které určují prožívání i té nejhorší doby.

Bezcharakterní kariéristé ubližují

V té rozjitřené době byli likvidováni čestní lidé (i staří a přesvědčení komunisté) a nahrazováni bezcharakterními kreaturami schopnými ublížit a skutečně útočícími, škodícími svému okolí ve jménu prolhané politiky a zavádění manýrů totality (pro svůj osobní prospěch, mnohdy z osobní pokřivenosti, aniž by to po nich někdo požadoval - ubližovali!) a to odnesl i pan Foglar.

Když v polovině padesátých let otiskl redaktor a spisovatel Svatopluk Hrnčíř v časopise Pionýr několik příspěvků Jaroslava Foglara, očekával námitky komunistů. Nikdo nic nenamítal. Až se začali ozývat oni uvědomělí učitelé a vedoucí mládežnických organizací. To byli oni. Zákeřná spodina vždy připravena napadat, stačí aby se cítili podpořeni mocnými. Docílili toho, že se pak báli Foglara vydávat dalších deset let. Kolik je v našem národě dosud lidí schopných špinit, lhát, útočit a ubližovat zjistíte na internetu v diskusích i dnes. Dejte jim do ruky moc (nebo je jenom podpořte z vládnoucích pozic) a nebudete se stačit divit.