Pražské tajemství Géza Včelička a pan Foglar
Když chcete hlouběji poznat dílo Foglara, je dobré si nejprve přečíst Pražské tajemství od Gézy Včeličky. S tímto názorem se dá setkat poměrně často. Leckterý čtenář se ptá: „Kdo to je Géza Včelička a jak vlastně souvisí s dílem Foglara?“ Je to zajímavé, zatímco se Foglarovi podařilo udržet na výsluní až do dnešních dní a má spousty nástupců, kteří pokračují v duchu jeho díla (jenom na okraj uvedu Kapitána Kida), upadá vynikající spiovatel Géza Včelička do jakési mlhy a lidé na něj pomalu zapomínají. O to větší šok prožijí, když otevřou například právě Pražské tajemství.
Mistr Burian a jeho obraz Gézy Včeličky na vandru v Severní Africe z obálky časopisu Pionýrská stezka, 4. roč., č. 17
Kdo byl Géza Včelička?
Autor, o kterém se v moderní době mnoho nepíše. I za socialismu, to je před rokem 1989 se o něm nikdo příliš nešířil a ani na gymnáziích nebylo pro tohoto autora místa v učebních plánech. A je to veliká škoda. Jedná se totiž o skvělého spisovatele, básníka, fotografa, hudebníka a malíře. Jeho tvorbu zná asi každý, ale neví o tom.
Géza Včelička, Klášterní ulička
Máňa
Není mi jasné, jak je tomu dnes (co poslouchá dnešní mládež, kromě vulgárního a oblíbeného rapu), ale na konci sedmdesátých let, když zavřela poslední restaurace v Porubě, jsme asi kolem jedné hodiny v noci pokračovali v zábavě na dvoře pod Slovanem (tam kde bydleli Nohavicovi) a při kytaře pěli Máňu. Nikdo z nás tehdy nevěděl, že autorem textu a přenesení hudby této „Písně zapadáku“ k nám je právě Géza Včelička. Pěli jsme hlasitě:
„…
No tak vidíš, Máňo,přece jsme tě lízli,
tohle jsi nám, holka,dělat neměla!
Zradila jsi partu,chodila jsi s fízly,
teď dostaneš mordu do těla. …“,
až se ti fízlové objevili. Začali nám domlouvat a chtěli, ať jdeme domů. Došlo ale na hádku a dva nejagilnější z nás (zrovna kytaristé Lokša s Dankem), kteří chtěli policisty odvést, ať nevyrušují, byli odvezeni sami. A bylo po koncertu. Ta píseň byla už v té době lidová, opustila trampské osady a stala se majetkem veškeré i městské mládeže, co měla blíže do hospody než na čundr.
Až mnohem později se někteří z nás dověděli, že píseň uslyšel Včelička někde v Rusku, kde ve dvacátých letech zlidověla. Dnes víme, že se opírá o skutečné události a Máňa (Murka) byla agentka tajné policie (Čeka), sama bezohledná, krutá ale krásná vražedkyně a kriminálnice, která jako pracovnice tajné služby měla rozbít největší zločineckou bandu v Oděse. Byla vyzrazena a její milenec, šéf bandy ji vlastnoručně zastřelil. Takže tuto píseň znal kdysi každý, ale nikdo autora českého textu.
Včelička autor trampské hymny 1920 – 1950
Včelička byl také autorem trampské hymny „Srdce trampů (O marné touze)“ ta se uznávala od dvacátých let do let padesátých, a pak ji nahradila „Vlajka“, která se zpívá dosud.
Divoký skaut Včelička
S písněmi souvisí jedna z podob autora. Byl to vášnivý tramp a divoký skaut. Začal skautovat v oddíle Seminolů v levicovém skautském „Sdružení zálesáků“. Zde vydával časopis Totem. Od roku 1924 začal jezdit s divokými skauty a trampy a zakládá osadu Sunshine. Stává se autorem trampské hymny. Autor na trampy nikdy nezapomněl a v dobách, kdy mohl, vždy trampům pomáhal, zejména pak jako uznávaný autor v šedesátých letech. V roce 1926, kdy sám těžce onemocněl, začíná psát do levicových časopisů a živí celou rodinu. Otec byl těžce nemocen a uživit rodinu už nezvládal (zemřel 1928). Tuberkulóza byla prokletí chudiny a Včeličkova rodina k těm nejchudším patřila.
Autor na trampu na jižním Slovensku
Včeličkova snaha uzdravit se, ho vedla na první tramping na Slovensko. Slézal zde nejvyšší hory a cestoval i po jihu Slovenska. Odsud se lodí po Dunaji vypravil do Bulharska. Později sjezdil jižní Evropu a pobýval i v Turecku, lépe řečeno většinou v tureckých věznicích. Pokud je viděli četníci, zbědované, špinavé a bez peněz, putovali na nejbližší stanici. Bez koruny v kapse se potuloval i po severu Afriky od Tunisu po Alžír. Peníze si vydělával občasným psaním a pouliční hudbou.
Jméno Géza
Většinu lidí jméno Géza překvapuje a považuje je za maďarské něco jako Gejza = Jiří. Není tomu tak. Spisovatel byl pokřtěn Antonín Eduard. Jméno Géza si dal sám, věren svému levicovému přesvědčení. V Mstivé kantiléně od Karla Hlaváčka se dočetl o povstání hrdinných Geuzů. V osvobozovacím boji Holanďanů proti Habsburkům Geuzové (což se čte Gézové) zvítězili, ač bez prostředků a slabí, a Holandsko si vybojovalo samostatnost. Podle těchto nemajetných odvážných bojovníků se autor přejmenoval na Gézu.
Kde se vzalo levicové přesvědčení Gézy Včeličky?
Včelička se narodil roku 1901 do naprosto finančně nezajištěné pražské rodiny. Otec byl číšník s mizivým platem a matka dřela, aby rodinu uživila. Roznášela například po bytech vodu. (Tenkrát ještě nebyl vodovod.) Často se stěhovali a žili v hrozných podmínkách, pouze v jediné místnosti bez oken, světlo zajišťovala věčně hořící petrolejka. Vzali k sobě na byt i podnájemnici, která měla tuberkulózu a ta jim v bytě zemřela.
Foto Géza Včelička – Na Františku
Místa, která Géza Včelička od dětství miloval
Celé prostředí u Anežského kláštera a kostela Sv. Haštala, to je v části Starého města zvané Na Františku, mu svou malebnou starožitností (středověké gotické stavby a na ně nalepené prastaré domečky) učarovalo. Navíc to bylo u řeky, která dávala dětem šanci na další zážitky. Přes všecku svou chudobu zažil Včelička Na Františku nádherné dětství a měl zde spoustu přátel s nimiž se vrhal do tisíců dobrodružství. Bydlel v ulici zvané Stínadla. Vše nádherně popsal ve své knížce Pražské tajemství. V knize je tolik citu a lásky k městu, přátelům, ale i temným stránkám pobytu v chudinské čtvrti, že to zaujme snad každého čtenáře. Dodnes jsou čtenáři knihou nadšeni.
Včeličkovo foto ze čtvrti Na Františku
V Databázi knih hodnotí Pražské tajemství čtenářka lynxir knihu skvělým způsobem:
„Netuším, který čert to posedl pána Antonína Eduarda, že si pro své novinářské a spisovatelské choutky zvolil tento svérázný pseudonym (myšleno Géza – pozn. autora), ale tramp, skaut, spoluzakladatel Sdružení zálesáků a šéfredaktor časopisu Tramp nemohl být tak zpozdilým, ač by se to u redaktora komunistických listů Rudý večerník a Rudý pondělník možná očekávalo, aby se jeho romantická duše, po dvacet let valchována, cepována a hnětena prostředím natolik svérázným, téměř odstrašujícím a přitom tak nebetyčně přitažlivým, nakonec neprojevila tím nejlepším a nejumělečtějším způsobem, tedy sepsáním a vydáním tohoto souboru lyrických reportáží z dávno zmizelé čtvrti pražské chudiny Na Františku, kterou lze podle mne považovat vskutku za výjimečné dílo, velmi osobité vyprávění o dávné i nedávné historii, svérázných obyvatelích, dílo, které je psáno skvostnou češtinou v duchu těch nejlepších Čapkových, Pavlových či Poláčkových článků a povídek a které opravdu stojí za přečtení, klidně i opakované. A navíc: podle mne jde zde jednoznačně o původní inspiraci a námět Foglarem utajovaných Stínadel, bohužel dávno již zmizelých v propadlišti dějin.“
Obálka knihy Pražské tajemství z roku 1944, 1. vydání
Všimněte si linxyr nazývá knihu reportážemi a skutečně téměř všechna Včeličkova tvorba má někdy více jindy méně ale pořád jistý reportážní nádech, což činí jeho dílo neobyčejně autentickým. Dalším problémem jsou Stínadla a Foglar. Už se docela traduje, že kdo chce číst Foglara (Stínadla se bouří) měl by mít přečteno Pražské tajemství. Myslím, že tomu tak není. Foglar je o šest let mladší než Včelička. Vidět Stínadla, tak jak je popisuje Včelička, částečně mohl a jistě ho to naplnilo inspirací. Ale kniha Včeličky je příliš lyrická a plna lásky a citů, takže nám moc o Foglarově inspiraci neprozradí. Navíc Foglar svou inspiraci ke Stínadlům tajil a nechal na čtenáři, ať si původní Stínadla situuje, kam chce. Takže dnes nalézají mladí čtenáři Stínadla ve spoustě měst.
Pražské tajemství je ale nutno přečíst, protože skutečně ční do výšin krále literatury plné jemných citů a něhy Oty Pavla a já bych dodal i Hrabala. Čapek je daleko realističtější a Poláček je spíše humorista. Určitě je oba linxyr uvádí kvůli jejich dokonalé češtině, kterou zvládá mistrně i Včelička. Krása a nostalgie knihy každého šokuje a hodně mu osvětlí nejen o prastaré Praze, ale i o tom, proč se autor stal komunistou (ač o politice není v knize ani řádky).
Další Včeličkův obraz: Dvorek – Láska k Praze přivedla Včeličku i k malování a focení. Jeho obrazy se dodnes prodávají a mají cenu i 10 000 Kč,-. Čili opět kvalitní díla.
Další tvorba Gézy Včeličky
Třicátá léta
Ve třicátých letech píše Včelička svá slavná díla Kavárna na hlavní třídě (1932) a V zemi hákového kříže, knížku próz o stejných chudácích, jako byl sám Několik prokletých (1934), Policejní hodina (1937), dále knížky s cestopisnými náměty ze svých světových čundrů. Za nacistů se ukrýval, ale ke konci okupace už vydal v Ostravě Pražské tajemství (1944) a sbírku básní.
Padesátá léta
Po nástupu komunismu se stává spisovatelem a jeho knihy jsou i filmovány 1953 Kavárna na hlavní třídě a 1958 Policejní hodina. Své knihy ale na přání komunistů upravoval, aby proletáři nebyli líčeni příliš ostře. Proto je lépe sehnat knihu předválečnou. Lidi dokáže rozčílit i stranický doslov, ale taková byla doba. Za socialismu pak Včelička vydává hlavně knihy z cest.
Komunista Géza Včelička
Často se Včeličkovi vyčítá, že byl komunista. Ale čím asi mohl být člověk z té největší pražské chudiny. Z rodiny, která se téměř nedokázala uživit, ač všichni dřeli. Revoluční anarchista vedle kterého umírali dělníci, zastřeleni prvorepublikovou policií, musel režim hodně odsuzovat. To, že se později tvrdilo něco jiného, nemohlo očitého svědka splést. Ti, co umřeli, byli jeho kamarádi a nesli stejné názory. Co může udělat čestný chlap? Kam se postaví? K agrárníkům, lidovcům nebo tehdejším obojetným socialistům asi ne. Navíc svědkové, kteří Včeličku znali, o něm mluvili spíše jako o anarchistovi než o komunistovi. V padesátých letech měl už spoustu výhrad a v šedesátých bojoval za reformy. Pokud někdo očekává, že se s jeho historií a zkušenostmi totální bídy obrátí ke komunistům zády, pak ho musí považovat za figurku bez páteře a to on nebyl. Jak asi vnímal tento prakticky bezdomovec, že komunisté postavili za jeho života kolem miliónu bytů, které mohli lidé dostat zdarma? Pro něj to bylo naplnění snu o lepším světě pro všechny ty vyděděnce, mezi kterými prožil své bídné dětství a kteří zůstali navždy hluboko v jeho srdci.
Šedesátá léta
Od šedesátých let, dává Včelička k dispozici celou svoji autoritu a chrání naše trampské hnutí. V té době se mu podařilo zásadním způsobem podpořit jeho masovost. Géza Včelička zemřel v roce 1966 (pořád bojoval se svou plicní chorobou) a je pochován na Olšanských hřbitovech. Trampské hnutí dosáhlo koncem šedesátých let obrovského rozvoje a v roce 1973 (likvidace Jack London Clubu) byli trampové režimem definitivně oficiálně zrušeni. Na čundry se však hromadně jezdilo dále, už od začátku šlo o masové hnutí, které oficiální orgány (a ani politiku) ke svému životu nepotřebovalo.
Pan spisovatel a mlha času
Je škoda, že významná osobnost české literatury, že takový PAN spisovatel upadá do zapomnění. V odborném tisku se o něm píše velice málo nebo je vytěsněn úplně (stejně jako Luskač). I když se nesluší radit, přečtěte si Pražské tajemství a se slzami v očích a někdy i s úsměvem pochopíte city a utrpení člověka, který se ze zbitého číšnického učně (Byl tak bit, až se pokusil o sebevraždu) sám nemocen a bez peněz vypracoval na významného umělce a skvělého autora, ale přitom nikdy nezapomněl na své trampy a na své přátele z bědných let. Pomalu se nad starými časy stahuje mlha. Lidé mají nové zájmy. Nenechejme tohoto parda české literatury zapadnout prachem. Pokud otvřete jeho knihu, určitě nebudete zklamání, právě naopak.
Citace: Databáze knih, Pražské tajemství [online]., autor hesla lynxir, publikováno: 17.11.2023 [cit. 7. 10. 2024]. Dostupné z: https://www.databazeknih.cz/prehled-knihy/prazske-tajemstvi-173426
Podrobně o autorovi si počtete v Trampském magazínu
+ obraz Buriana, Včelička na vandru
Trampský magazín, Kdo byl GÉZA VČELIČKA, publikováno: středa 5. květen, 2021 Dostupné z: https://www.trampsky-magazin.cz/blog/kdo-byl-geza-vcelicka-642.html
Obrazy
Obrazy v aukci, s.r.o., Géza Včelička [online]., Klášterská ulička, Dvorek, publikováno: 20.03.2022 [cit. 7. 10. 2024]. Dostupné z: https://www.obrazyvaukci.cz/umelec/geza-vcelicka-9126