.. amata nobis quantum amabitur nulla
Sotva člověk vystrčí hlavičku na svět, už je v neustálém kontaktu s lidmi. Nejprve jsou to jen ti nejbližší, posléze přibývají noví. Kamarádi, sousedé, učitelé a vychovatelé, spolužáci, vedoucí kroužků a oddílů, trenéři, přátelé kamarádů a další, se kterými se při nejrůznějších příležitostech potkáme.
Ne všichni stojí za vzpomínku, některé ani nepostřehneme a hned zase zmizí, jiní jsou s námi spojeni po delší dobu. Na některé raději zapomínáme, protože každá zmínka o nich nám zvýší krevní tlak. Jiní nám zůstanou v srdci po celý život. A s lidmi se přirozeně pojí i prostředí. Pak vzpomínáme na člověka, místo a dobu. Čím jsme starší, tím více se vracíme k těm, co jsme měli rádi, jako žádné jiné. .. amata nobis quantum amabitur nulla
Nevím, jak se to stalo, ale podivným řízením se celá naše rodina propletla s historií jedné přelétavé školy. Ta škola měnila jména a adresy, ale učitelé v ní stárli, a někteří, co nám z té školy přirostli k srdci, se stali a už zůstávají součástí naší rodiny. Dokud tato rodina žije.
Ale pěkně popořádku:
Komunisti kdysi slíbili rozvoj republiky, a aby nikdo nepochyboval, začali v době procesů, v nichž kráglovali většinou sami sebe, s výstavbou nových měst nebývalých rozměrů. Malá slezská vesnička Hannersdorf, rodiště Ilji Hurníka, po válce známá jako ostravská čvrť Poruba, se měla stát novou Ostravou. Pole hraběte Wilczeka (s ornou půdou nejvyšší bonity) byla k dispozici a pro výhodné směry větrů, které zaručovaly čistý vzduch, a proto, že území nebylo poddolováno, se začalo s výstavbou.
Vesnička Hannersdorf
Vesnička už měla své tradice, svůj bludný balvan, který objevil otec slavného hudebníka. Občané jej vytáhli z potoka a svorně na laně táhli na náves. Na svatoantoníské pouti tu hrával na flašinet pan Flégr, co vypadal jako císař Franz Josef. Vesnička měla i svůj malý půvabný barokní kostelík, kde jsme si už i my, děti nových obyvatel, hrály (kostely se na přelomu šedesátých let nezamykaly) a s otevřenými ústy zíraly na pro nás obrovské sochy panenky Marie a Krista. Stál zde i zámeček panstva Wilczků. Ale ty časy minuly. Tady přes ulici už rostlo nové město, město komunismu!
Město s podchody, sgrafity, sloupy a basreliéfy
Město dostává tvář. Nejprve se vztyčuje brána do města, jako moderní Ištařina brána, ale ve tvaru srpu a s mohutnou věží korunovanou na špici srpem a kladivem a se dvěma podjezdy (ve výšce šesti pater) jako mohutný vstup do nového města budoucnosti.
Všechny stavby ve městě jsou bohatě zdobeny. Psaníčková sgrafita jako v renesanci přecházejí nahoře mezi hlavicemi iónských a dórských sloupů do obrázkových motivů stovek sgrafit.
Obrázky sgrafit jsou veselé. Prvotní sgrafita ukazují rostlinné motivy a ta pozdější vyobrazení děti, jejich her a objevů, dokonce i čůrající chlapečky tu objevíme. Na „bráně města“ nahoře nad podjezdem vpravo nás vítá obrovský terakotový basreliéf s postavami, jež tak mohutně vystupují z reliéfu, až to působí, jakoby nás zvaly do města.
 |
 |
 |
Od roku 1954 se město plní lidmi. Stěhují se sem různé typy a z různých důvodů a to takovým tempem, že o zbourání starého centra nemohlo být ani řeči. A město roste a spolu s tím i jeho potřeby. Mimo nemocnic, kina, mohutného kulturního domu s divadelním sálem, jsou postaveny i skvostné budovy základních škol s obrovskými hřišti a prostorami pro pěstování ovoce a zeleniny ve výuce pozemků. Žáci dospívají. Ve městě, kde je vše úplně nové – budovy, sousedé, lékaři, obchody a vše, na co se podíváte – chybí nová vyšší škola. Gymnázia byla zrušena, jako školy buržoazní. Základní škola je nyní osmiletá a na ni má na tři roky navázat tzv. jedenáctiletá střední škola pro všechny studiachtivé adepty. Ale ta dosud chybí.
Po šedesáti letech sgrafita na některých domech značně utrpěla.
První jedenáctiletka – Komenského 1956 – 1958 a Thälmannova 1958 – 1960
Vzpomínky Eriky
Ve škole na ulici Komenského s proskleným portálem a zelenou omítkou, se sloupy v průčelí a rigorózní bustou Komenského, který na školu shlíží z parku před školou, prostě se vším, co k soc. realistické architektuře patřilo, se pod ředitelem panem Tomšíkem otevírají první dvě deváté třídy, základ pozdější jedenáctiletky. A do jedné ze tříd nastupuje má teta Erika. Ona se vlastně jmenuje Marie, ale nikdo včetně spolužáků ji jinak než Eriku nezná. Stává se tedy, spolu s asi šedesáti dalšími, úplně první studentkou našeho gymnázia.
Příchod ke škole Komenského od kulturního domu.
Stalin je už od roku 1953 mrtev, devět dní po něm umírá Klement Gottwald. V Sovětském svazu začala destalinizace ihned roku 1953 (propuštěno cca milion vězňů). V Praze se ještě v roce 1955 připravuje odhalení největšího Stalinova pomníku na světě. Proces tání začíná typicky pro naši zemi velmi pomalu, pozdě a velice opatrnicky právě roku 1956. Jak se v této atmosféře dostane na střední školu dcera politického vězně, který si právě kroutí poslední léta ze svého desetiletého trestu?
Babička jednoduše do papírů napíše, že otec je horník a nijak neřeší to, že dědeček byl mukl, který ještě bručel a trávil hrůzné chvíle v Leopoldově. „Nechtěla jsem vzít děcku šanci“, vysvětlila mi s úsměvem lapidárně po dvaceti letech svou odvahu. Strach ale určitě měla. Ten byl tehdy všudypřítomný.
 |
 |
| Vestibul ZDŠ Komenského byl natřen jedovatou nyní značně opotřebovanou zelení i se sloupy (původně pískovec, opuka?) | Basreliéf nad vchodem je inspirován hrami žáků. |
Přísně se tvářící busta učitele národů shlíží na školu Komenského z parku před školou.
V roce 1958 ve třetím ročníku (v jedenácté třídě) už ale obě třídy přelétají, jak se stane pro školu zvykem, do nedaleké budovy na Thälmannově ulici. Jeden rok zde je ředilem pan Kozel a po něm od září roku 1959 do roku 1973 padá škola do rukou Alfréda Lubojackého.
Současná budova Wichterlova gymnázia, dříve na tomtéž místě (pod názvy: Thälmannova a Čs. Exilu)
Na plastice nad vestibulem gymnázia pohlíží studující dívka s chlapcem na holubici míru.
Vestibul gymnázia je dosud (2024) citlivě udržován v původním stavu. Doufejme, že se nevynoří nějaký půčmidrát s kýblem barvy.
První ročníky maturují roku 1959 ještě za ředitele Kozla. A zde dochází k prvnímu lapsu, který poznamená i budoucnost školy. Hned v úvodu, takřečeno do vínku, dostává škola hodně ošklivou ránu. Odehrálo se to ve třídě A a ve třídě B, kam chodila teta Erika, o tom neměli příliš veliké povědomí. Nikdo asi nechtěl větrat nepříjemnou špínu.
Chuligáni
Čtyři studenti diskutují o svých snech založit skautský oddíl. Jeden z nich Pavel Klos, pozdější známý hudebník z ostravské skupiny Bukanýři, vydává školní časopis Bodlák (v jednom exempláři) a hraje v jazzovém orchestru. Když si k tomu připočteme, jak se vyparádili na majáles – jako „chuligáni“, není se co divit, že si jich a zejména Pavla začali všímat. Končí to výslechy Stb. Když se z toho žádný velký případ nedal ukovat, byli kluci předáni škole k potrestání. Škola přehodí zodpovědnost na spolustudenty, ať ti rozhodnou, co s výtečníky. A tehdy celá třída hlasuje pro vyloučení ze studia. Bylo po maturitních písemkách a čtyři chlapci mají utrum. Pro (z dnešního hlediska) úplné prkotiny.
Foto „Chuligáni“ z almanachu školy
V září tedy nastupuje na školu nový ředitel. Je to kulturní osobnost a předválečný komunista Alfréd Lubojacký. Byl převeden (z rozhlasu a začínající TV), kde pracoval a na jeho místo nastupuje právě bývalý ředitel Jaroslav Kozel. Že by odměna za tvrdý přístup? Každopádně nástup osobnosti formátu Lubojackého chlapce zachraňuje. Dva z nich mohou maturovat už v září, další příští rok a Pavel konečně v roce 1961.
SVVŠ – Čkalovova 1960 – 1964 a Pokorného 1964 -1969
V roce 1960 se s novým školským zákonem rodí devítiletky tzv. ZDŠ a střední škola získává název SVVŠ – střední všeobecně vzdělávací škola. Jedenáctiletky definitivně končí a s nimi starý levicový sen o jednotné škole pro všechny. Budova na Thälmannově ulici byla najednou malá, dorůstá spousta dětí a ty potřebují základky. Škola se rozhlíží a podruhé roztahuje křídla. Odlétá na ulici Čkalovovu, kde je méně dětí, nová budova a pan Lubojacký řediteluje oběma školám v jedné budově, jak ZDŠ tak i SVVŠ, to jest tehdejšímu gymplu.
Škola Čkalovova dnes po citlivé rekonstrukci a zateplení
Vzpomínky Zdeňky
Staré časy nenávratně mizí, začíná uvolnění a nenápadně se rozvíjí duch svobody. A v roce 1962 nastupuje na SVVŠ Čkalovova teta manželky Zdeňka. Zdeňka studuje v pohodové atmosféře počínajících šedesátých let a zároveň velkého rozvoje škol. Zažije ještě stěhování a končí studium na škole Pokorného. Někteří prvotní učitelé už na škole nejsou. Pokračovali dál za svojí kariérou. Disident češtinář Jaromír Šavrda byl přeložen na hornické učiliště, odkud je pro ironickou poznámku, že pracuje jako krotitel, vyhozen, a stává se od roku 1963 spisovatelem z povolání.
 |
 |
Budova školy Čkalovova je veliká, spousta pavilónů, není divu, že se sem vešla jak ZDŠ, tak i SVVŠ – gymnázium.
Škola prožívá dobré časy. V roce 1964, když jí Čkalovova zase začala být těsná, ji s lehkým srdcem opouští a přelétá do svého nového působiště na právě dostavěnou budovu na Pokorného ulici. Celé prázdniny rodiče i žáci pilně brigádničí, aby mohli nastoupit do nově dostavěné budovy. Stěhování zajistí ředitel Lubojacký u svých známých sedláků z Martinova. Ti v srpnu na valníku celé vybavení převážejí. Konec šedesátých let škole přeje, ředitel se stará, a tak je škola draze vybavována jazykovou laboratoří a kabinetem fyziky každá investice za tehdy neuvěřitelné částky kolem sta tisíců.
Škola na ulici Pokorného (dnes Církevní gymnázium) hostila SVVŠ i první třídy už gymnázia (1969) v Ostravě-Porubě
Mladí učitelé 1956 – 1964
Obě tety, zejména Erika, pak vzpomínají na mládí učitelů a jak byli skvělí. Za dob Eričina studia byla většina mladých učitelů čerstvými absolventy. Ti staří jsou ale jen o pár roků zkušenější.
Vzpomíná se na manžele Lipčíkovy – Lipčík – emigroval, Lipčíková učila matematiku od roku 1958 do 1992, obě tety pak uvádějí jméno Kolář – zeměpis a tělocvik hoši, musel být hodně populární, Marcol učil němčinu. Nekomunisté zde působili taky: Nečas, který odešel do Jihlavy, výborná češtinářka Rozsypalová – měla pak učit na fakultě ale po 68 se po ní ztrácejí stopy. Další jména, která znají i pozdější studenti: Marta Lubojacká 1956 – 59 a ruštinářka a němčinářka Sylva Satinská 1957 – 70.
Doyen učitelského sboru
Služebně nejstarší zůstával na škole prof. Tvarůžka z ruštiny, ten asi jako jediný ze všech vyučujících vytrval a učil od založení školy roku 1956 až do roku 1994. Takže jej zná spousta absolventů.
Za časů tety Zdenky se objevují mezi pedagogy nové tváře: tělocvikářka Alena Dvořáková, učí do roku 1994, poprvé se setkáváme s oblíbeným a skvělým češtinářem Dušanem Martínkem, který zůstává škole věrný až do roku 1994, učí i jeho žena chemikářka a tělocvikářka Eva, dále začíná působit další známá postava – fyzikář Antonín Dragoun. Učil pak do roku 1997. Teta zmiňuje ještě biologa Brandla a dějepisářku Pravdovou. Učila od začátku do roku 1970. Vzpomíná na ruštinářku Šustkovou. Dcera prof. Šustkové a Tvarůžkův syn chodili zase na začátku sedmdesátých let se mnou do mé třídy. Děti prof. Satinské, manželů Martínkových a pozdější prof. Brotánkové chodily zase do třídy s manželkou na přelomu sedmdesátých-osmdesátých let.
Osmileté experimentální gymnázium Jana Šoupala a gymnázium Aleše Hrdličky (1968 – 1970)
V roce 1968 je přijat zákon o gymnáziích a už v roce 1969 se objevují na Pokorného vedle tříd SVVŠ i čtyři první třídy čtyřletého gymnázia. Ale škola opět dostává křídla a chystá se cca po šesti letech budovu Pokorného opustit.
Experimentální gymnázium Jana Šoupala – nové gymnázium v Porubě
Malý úkrok ke svobodě
Kolem poloviny šedesátých let dochází nejen ke změnám v myšlení, v politice, ale mění se i architektura města. Začínají se stavět paneláky. Dlouhé „hokejky“ jak je lidé nazývají jsou utopeny v zeleni. Le Corbussier a jeho představy v reálu města. I školy se mění. Vznikají pavilonové budovy propojené prosklenými chodbami. Všude vládne zeleň.
Šoupalka je dnes ZŠ, kde dochází dorost Baníku Ostrava – fotbalová škola. Epizoda s experimentálním gymnáziem byla neobvykle krátká.
Ve svobodné atmosféře se oživují staré, dosud zapovězené, ale časem ověřené systémy a sny se stávají skutečností. V jednom z pavilónů nové školy na ulici Jana Šoupala se otevírají experimentální třídy osmiletého gymnázia pod vedením ředitele Dr. Karla Pinkase. Je to typ školy, který byl komunistům trnem v oku a je pak při deinstalaci výdobytků doby obrody zrušen. Na experimentálním gymnáziu se rodí vytoužené třídy zaměřené na výuku jazyků, estetiky, ale i matematiky a fyziky, biologie a chemie … atd. Absolutní novinka a sen pana Pinkase se mění v živé třídy.
Ve výhledu je zcela nová budova. Ještě se staví. Rodiče dětí z experimentálního osmiletého gymnázia pilně dřou o prázdninách, aby děti mohli studovat v novém, krásném prostředí. Také Dr. Pinkas řeší se stavebníky poslední stavební úpravy podle svých představ a škola je v rekordním čase dokončena. Prosklený vestibul a chodby, pavilony pro výuku utopené mezi stromy a plné slunce to je nové gymnázium Aleše Hrdličky.
Hrdličkovo gymnázium, dnes ZDŠ. Budova je pečlivě zateplena. Původní strohý vzhled – kámen, beton a sklo podle Le Corbusiera vzal za své. Tady se ale zateplení povedlo, i když prosklenost chodeb se opticky ztratila.
Nadšení však bere konec v roce 1970. Nastupuje nové vedení KSČ a osmiletá gymnázia musí jako symbol buržoazního školství zmizet. Tak je odstaven i ředitel Pinkas a někteří učitelé. Primáni a sekundáni jsou vráceni na ZDŠ. Ale nebojme se. Na školu se později vracejí v téměř kompletní sestavě.
Jedno veliké gymnázium Dr. Aleše Hrdličky 1968 – 1975
Naše gymnázium, kterému je škola na Pokorného ulici malá, opět třepe křídly. Ale tentokrát ne jako orel, ale spíše jako kvočna. Přeletí z Pokorného na Aleše Hrdličky a vezme studenty obou gymnázií pod svá křídla. Obě porubská gymnázia (Pokorného a Hrdličkovo) jsou tak sloučena do jednoho velkého čtyřletého a to se usídluje, už bez primánů a sekundánů, v nové pavilónové budově (bývalého osmiletého gymnázia) na ulici Aleše Hrdličky. Ředitelem zůstává pan Lubojacký z Pokorného.
Pavilony školy Hrdličkova jsou ukryty v zeleni.
V šedesátém osmém přicházejí na školu nové osobnosti – němčinářka Marta Černá a angličtinářka Pavla Blahutová (Záškodná), v sedmdesátém pak v důsledku opatření přichází dějepisář Zdeněk Moravec (vyloučen ze strany na jiné škole) a taky tělocvikář Strejček (oba nemohli působit ve svých dřívějších funkcích).
Hippies období školy
Vzpomínky Petra
Na Hrdličkovo gymnázium přicházím v sedmdesátém prvním v roce, kdy už naplno jede proces konsolidace a šikana ve společnosti se rozjíždí po celé zemi. Na škole není po této atmosféře plné strachu, osobních proher a znechucení ani stopy. Naopak, vládne zde klid a pohoda.
Objevuji zde svět absolutně svobodné školy, kde ještě dojíždí praktiky zavedené v šedesátém osmém Dr. Pinkasem. Je to poslední rok, co jsou otevírány třídy s humatními předměty zavedenými Dr. Pinkasem: třída s rozšířenou výukou estetické výchovy, má třída s rozšířenou výukou moderním jazykům …, ale už jsme poslední. Není kam propadnout.
Ředitelování pana Lubojackého zajišťuje absolutní svobodu jak názoru, tak i vzhledu. Vlasy s délkou do půl zad nebyly výjimkou, nosily se tak vypasované džíny, že když jsem se zeptal spolužačky, proč si Sváťa Tomčala, starší spolužák vzhledu náčelníka Apačů s lenonkami, nesedne v tramvaji, kterou jsme jezdili do školy, řekla mi, že má tak úzké džíny, že sedět může jen s otevřeným poklopcem a to v tramvaji není to pravé.
Syn českého atomového fyzika, po emigraci američan Andre Vltchek ✝︎ 2020 (napsal o svém zklamání ze svých očekávání po emigraci) a o situaci té doby u nás toto. Cituji: „Nabídka hudby byla skvělá, od živé po nahranou. Téměř veškerá hudba byla ve skutečnosti dostupná, i když s určitým zpožděním (to mluví asi o českých vydáních Pink Floyd nebo Deep Purple, která přišla s několikaletým zpožděním. Poznámka autora) … Dále píše: „Bylo nám řečeno a opakovali jsme: Všechno v Sovětském svazu nebo v Československu bylo špatné. Všechno na západě bylo skvělé. Ano, bylo to jako nějaké fundamentalistické náboženství nebo masové šílenství.“
Foto Andre Vltcheka viz odkaz v literatuře
Byli jsme zásadoví: Hned v prvním ročníku jsme zavedli hrůznou Černou listinu a zapisovali, kdo se hlásí. Ti podporovali režim a měli být ostrakizováni. Dětský protirežimní protest, ale třídní (když mu to někdo udal) se vztekl. Vyšetřování podpořené chlapským řevem třídního nebralo konce, tak byla listina ukryta u mne. Vidíte hlavičku listiny po 50 letech. Všimněte si, jak se Jarkovi děsem třásla ruka, když listinu sepisoval. Byl v tom i kus legrace. Andre Vltchek má pravdu, bylo to až masové protikomunistické šílenství té doby po šedesátém osmém.
Nejšťastnější generace
Byli jsme šťastná generace. Od ranných let jsme prožívali prudký rozvoj hudby. Přešli jsme od beatu k rocku a právě začátek sedmdesátých let je znám obrovským kvasem a úrodou skvělé, dosud neslyšené, muziky od Led Zeppelin, Hendrixe až ke King Crimson a ELP. Rodí se něco zcela nového, hudba neznámých světů, tak dosud nikdo nehrál. Mladí jsou fascinováni. Chystá se klub mládeže pod věžákem (Havlíčkovo náměstí) v betonovém bunkru (připravují studenti experimentálního gymnázia), konaly se beatové festivaly v kulturním středisku na Havl. náměstí, kde máničky padaly z balkónu, jak byla místnost produkce přeplněna (svědectví bubeníka Oldy Pazdery ze skupiny RUR) a poslouchaly desky obdivovaných skupin. Hudba se na nás valila ze všech stran a my ji milovali. Ta hudba se vyvíjela, každé LP přineslo nové hudební cesty. Tak se rodily naše idoly a ty ovlivňovaly náš vzhled.
Tři kamarádi před gymplem – 1971, 1972? Od roku 73 už jsme musili vypadat jinak.
Řádili jsme jak tyfus a potvrzovali jsme slova Andre Vltcheka. Při jedné z četných brigád, kam nás náš třídní Moravec vozil, jsme začali v autobuse zpívat. Songy byly tak ostře protisocialistické, že třídnímu nepomohla ani hlasitá konverzace s řidičem, aby si ten nevšiml, co se děje. Řidič si nejen všiml, ale podal stížnost na protisocialistické studenty.
Vše přehřmělo výstupem třídního („fialový hnus,“ řval na nás /nadávalo se tak americkým jeansům, byla to ale oblíbená nadávka třídního/), nejraději by nás za naši neomalenost zabil, vždyť byl sám ve velkém ohrožení a na školu byl přeložen z trestu. Ale ředitel vše přikryl a jelo se dál.
Náš vzhled se nápadně neslučoval s ideálem socialistického studenta. Ale nikoho na škole ani nenapadlo nás jakkoli umravňovat. Když mne uviděli na odvodu, křičel tam jeden po mně: „Až budou v Americe plešatí, budeš též?“
Třídní Zdeněk Moravec v roli tatínka
Hned v prvním ročníku se zrodil i zvláštní vztah třídního ke mně. Policie mne přišla zatknout ve čtyři ráno a odvedla mne do cely, kde jsem čekal na výslech. Mělo to ve mně asi vzbudit strach, ale patnáctiletý si připadá jako v nějakém americkém filmu. Na fortelní dřevěné lavici jsem viděl vyřezaná jména známých es z Poruby. Pak jsem si na lavici lehl a dřímal. U výslechu byli dva – zlý Stbák a hodný. Výslech se vším vystrašováním trval asi dvě hodiny, pak chtěli vědět jména. Nadiktoval jsem tedy jména těch známých, co měli rodiče kované komunisty. Odešli a vrátili se ve vzteku. „Ty si z nás legraci dělat nebudeš.“ Pak mne ale s řevem a bez omluvenky vyhodili. Když jsem ji vyžadoval, řekli mi ať zmizím a chráním se jim přijít ještě někdy na oči.
Do školy jsem šel se strachem, co na to třídní, byl to přece jenom chlap, co uměl zuřit, jeho výbuchy byly pověstné. Ale, když jsem mu vše s omluvou vylíčil, změnil výraz obličeje a přestal mi vykat. „Běž do třídy, Petře,“ řekl. Nic víc. Ale pak, ať jsme vyvedli jakoukoli kulišárnu, já byl třídním brán jako ten dobrý. Jarkovi Osmančíkovi k jeho bezmeznému vzteku, řekl: „Podívejte se na Petra, jaké má potíže a přesto …“
Můj třídní zaujal vůči mně roli otce ochranáře. Vyhýbal jsem se učitelům, co to šlo, nebyl jsem ten typ, co učitele vyhledává. A navíc třídního role mne dosti děsila, můj vlastní otec nikdy nebyl autoritou, nikdy se mne ani nepokusil vychovávat. Přesto náš podivuhodný vztah vydržel až za hrob. Pohádali jsme se jenom jednou. Začínala devadesátá léta. Řvali jsme na sebe u krásné budovy věžiček, kde jsme se náhodně potkali. Byl jsem člen KANu a nechápal jsem, jak třídní, po všem, čím mu ublížili, může být v ČSSD. Ten zase nechápal, proč nechápu jeho postoj a skončilo to hádkou. První a poslední za celou dobu, co jsme se znali.
Potom najednou byl třídní nemocen. Držel se tvrdě a léčili ho jeho studenti. Byl optimista. Naposledy jsme se náhodně potkali všichni tři, manželka, já a on v Esku, restauraci ve staré Porubě. Vypadal plný síly. Optimistický.
Když nám zavolali, že zemřel, začala manželka plakat. Trvalo dlouho, než se uklidnila. Byl to jeden ze skvělých pedagogů a vlastně část naší rodiny. Nejprve jsme na hřbitov jeli organizovaně s Jarkem, který třídního celý život miloval a dnes už hrob třídního navštěvujeme s manželkou sami. Vidím ho pořád před sebou, v jeho typickém obleku, s nohou přes nohu, sedí na kraji lavice a řeší milióny problémů třídy. Byl asi jenom jednou v životě třídním a to zrovna v mé třídě.
Náš třídní Zdeněk Moravec v typické pozici
Otec nebo třídní?
Dlužno dodat, že otcovskou (ale přísného otce) roli sehrál třídní i u Jarka, když se tento rozhodl školu opustit a začal pít a toulat se po nocích. Jednou v noci přišel do svého pokoje a ulehl, uviděl v křesle známou postavu. V šoku si říkal, že to s tím alkoholem přehnal. Ale postava promluvila: „Zítra ráno v sedm hodin Vás, Osmančík, chci vidět ve třídě. Pokud příjdete, vyřídíme absence a vše kolem. Pokud ne, počítejte s následky.“ Třídní (vpustili ho rodiče) vstal a opustil pokoj. Vše tak třídní, na úkor svého spánku, tvrdě vrátil do řádných kolejí.
Ale nejen vztah třídního k nám, ale vztahy mezi námi překračovaly rámec spolužáků. Spali jsme u sebe, trávili společné dny. Věděli jsme o sobě vše, znali své lásky a rozchody. Rodiče nás znali. I mé babičky a dědečkové znali Jirku a Jarka. Byli jsme více než spolužáci a více než bratři. Ti dva Jarek Osmančík a Jiří Zaorálek mi dokonale přirostli k srdci.
Pan ředitel Lubojacký odchází, třídní končí
A pak najednou byl idyle konec. Pan ředitel Lubojacký byl se stranickou důtkou odejít do penze a objevuje se nový ředitel. Normalizační a námi nenáviděný komunista Jaromír Balcar. Třídního nám vzali. Nesměl nás už ani učit dějepis. Tady asi začíná jeho kariéra jako tělocvikáře.
Tady v této budově (Hrdličkovo gymnázium) proživala škola své hippies období, které ale vzalo v roce 1973 s nástupem nového normalizačního vedení prudký konec. Třídního nám vzali, nesměl už učit moderní dějiny a u nás ve třídě nesměl učit vůbec nic. Začala buzerace a ohýbání studentů k ideálu režimního poskoka, který bude opakovat stranickou propagandu a vypadat patřičně „socialisticky“. Záleželo na charakteru jednoho každého z učitelů, jak se se situací vypořádali. Někteří z vlastní servilnosti začali být papežštější než papež. Nemyslím si, že by skuteční staří komunisté chtěli, aby učitelé psali likvidační posudky na svobodomyslné studenty.
Nové vedení zahajuje tvrdý hon na vlasatce. Nová třídní nás žene do SSM (soc. svaz mládeže) Ta doba začíná být hnusná – nucení, nucení a nesmyslné povinnosti. Formální shromáždění stovek okrojovaných mládežníků v modrých košilích a červených kravatách. Vše bez přesvědčení a na oko. Všichni nadávají, někteří se už ale pomalu zapojují a cítí kariéru. Nakonec, přesto, že jsme se (podle našeho názoru socialisticky) ostříhali, nesměly naše fotky na tablo. Pořád se soudruhu řediteli nelíbily. Ale tablo bez nás ještě mohlo být ještě vystaveno.
Posudky
A pak přišly posudky. Daně Honové (nejlepší studentce třídy) třídní oznámila, že ji nedoporučuje na VŠ, její otec byl vyloučen z KSČ. Mi a Jarkovi se neoznámilo nic a posudky byly sekyrářské (píši o tom ještě v článku zde Velikáni odcházejí). Jarek se o posudku dozvěděl za vojenské služby, mne o něm informovali na VŠB, když jsem odcházel. Nikdy jsem nevěřil, že by to byla schopna napsat třídní, kterou jsem měl rád. Pořád jsem si myslel, že to sepsali na Báňské, k velkému Jarkovu vzteku. Nakonec už ve stáří jsem pochopil. O Jirkově posudku se nic neví, ale vzhledem k tomu, že jeho otec byl tzv. papaláš (na VŠ šel bez příjmacích zkoušek), tak to bylo asi jedno. Jirkův otec se po roce 1989 zhroutil a zemřel. Natolik to byl komunista. Jirka byl však zcela náš člověk.
Školu opouštíme v roce 1975. A v létě škola už bez nás a našeho vocalis anticommunismi odlehčeně opět rozpíná křídla, odlétá z krásné pavilónové budovy zpět na místo zrodu samostatné střední školy – na velkou Thälmannku. Kde se uhnízďuje, doufejme natrvalo. Tak se škola, už usazena ve své klasické budově, vrhá do let normalizace.
Osobnosti ředitelů
S hodnocení ředitele Balcara „ Zdá se však, že ve své funkci nikomu výrazněji neublížil, ale byl jen ustrašeným a poslušným vykonavatelem všech direktiv nadřízených orgánů.“ nemohu souhlasit. Byl až nechutně aktivní v potlačování všeho, čím škola žila, než se objevil.
Naopak ředitel Lubojacký pokud mohl pomáhal. Vyloučeni studenti by mohli vyprávět, jak nakonec směli odmaturovat. Také studenti primy a sekundy, kteří se na školu vraceli téměř kompletně, hovoří o tom, že museli mít nějakého skrytého pomocníka. Syn slavného disidenta, odmaturoval na našem gymnáziu a přestože byl z rodiny tehdy už trestaného „protisocialistického živla“ spisovatele Oty Filipa, doporučil ho ředitel Lubojacký ke studiu na VŠ. O atmosféře školy za jeho vedení jsem už psal. Takový to byl člověk. Jeden z těch, co se zachovali lidsky. Děkuji mu za dva nádherné ničím nezašpiněné roky dospívání.
To, jak lidé dokáží ovlivňovat své okolí a pomáhat nebo ubližovat, záleží na jejich osobnostech. Po (podle mne vynuceném) odchodu (se stranickým trestem) ředitele Lubojackého (který žehlil, co mohl) v roce 1973 se situace na škole (jak vyplývá z předchozích řádků) opět začala nechutně hrotit, a tak opouští škola sedmdesátá léta.
1978 – 1982 léta normalizace
Škola pomalu spěje k polytechnizaci. Posiluje matematika a mizí humanitní obory. Objevují se předměty: základy výroby, psaní na stroji, matematickými cvičeními se to jen hemží. Humanitní předměty jdou do útlumu. K tomu si přidejme temné časy charty a situace je jasná. Na škole se razí jediná správná idea. Objevují se i figurky, které se v podobně exponovaných časech v Česku vynoří asi vždy. Cituji podle Jana Jařaba: „ … když nám jako profesora fyziky povolali externistu, jakéhosi stalinistického šílence, jenž se nás pokoušel zastrašovat a známkovat fyziku ‚z kázeňského hlediska’, tedy pětky za dlouhé vlasy a podobně. My jsme se otevřeně vzbouřili. Nakonec škola kapitulovala a odvolala ho – což bylo myslím v těch letech zcela výjimečné.“
Vzpomínky Ivany
Ecce homo
V roce 1978 nastupuje na gympl moje žena. Manželka má štěstí. Její třídní – vyučovala ruštinu a tělocvik, se chová zcela normálně, pomíjí nástrahy doby, nezatěžuje politikou, nemá oblíbence, dá se s ní mluvit. Bere studenty jako se sobě rovné. Na brigády a na branný kurz bere s sebou svého manžela, takže vše získává rodinný charakter. Tehdy se pracovalo i 14 dní v kuse.
Třídní s manželem na stužkovacím večírku
Manželčin oblíbenec, můj bývalý třídní Moravec, je pořád svůj, jezdí se studenty o prázdninách na brigády do Prahy, kde se chová skvěle. Manželka je každoroční účastnicí těchto brigád, čistí novostavby v Praze a toulá se po městě, někdy i s výkladem pana profesora. Vzpomínat se ještě dá na: moc hodnou prof. Jurčíkovou v zeměpise. V angličtině je zárukou totálního klidu při výuce jazyka prof. Sumarová, i když se jí vysmívali pro výslovnost. Absolutní vysvětlení matematiky a férovost – to byla skvělá prof. Beerová, bez její pomoci se neobešla ani později má dcera. Tito lidé spolu s třídní a Moravcem umožňovali prožít dobu na škole důstojně a vytvářejí studentům štít proti pronikání vnější úchylné reality.
Na začátku osmdesátých let parkoval (k velké radosti studentů) na hřišti školy vláček.
Thälmannovo gymnázium ze sirek
Studenti slepili tablo. Vymodelovat ze sirek maketu budovy není nic snadného a k tomu ještě zakomponovat fota z oken vykukujících studentů. Celá třída je hrda na toto dílo. Tablo se skvělo ve výloze pouhý jeden den. Pak bylo staženo. Jednalo se prý o urážku dělnické třídy. Stranické přesvědčení od raných sedmdesátých let povyrostlo. Už ne vlasy, už jenom idea stačila k zákazu. Strašné zklamání a rozčarování studentů si asi dovedete představit. Ve třídě byl jeden vlasatec, Jiří Breburda obdivovatel Deep Purple, kterého chtěl ředitel dokonce ostříhat. Ale kvůli vlasům tablo nyní zakázáno nebylo. Stranický přístup přitvrdil. Nakonec i poslední zvonění bylo zakázáno.
Také Ivana zažívá, co to znamená mít kamarádku na plný úvazek. Každý den byly spolu. Když přišla k Míle, maminka jim oběma udělala svačiny. Protože pracovala v masokombinátu, měla vždy k dispozici skvělé salámy a maso. Spolu poslouchaly desky, spolu vysedávaly po kavárnách a jezdily na Prajzkou na zábavy. A ráno je budila Mílina babička. „Muši še do koštela.“ Dostaly čaj, míchaný polévkovou lžící, do půllitrového hrnečku, tak sladký, až v něm ta lžíce stála. Na mši se pak setkala celá vesnice i s partou ze zábavy. Spolu se učily na maturitu a spolu chtěly jít na výšku. Ale pak přišel život. Míla měla dítě a jejich cesty se rozdělily. To přátelství přežilo dosud. Bez řečí Míla manželce pomohla v těžké situaci. Brala to jako samozřejmost. To už dnes taky často neuvidíte. Pokaždé, když se setkají, je to, jakoby se rozloučily včera.
Jsou různé druhy studentů. Jedni jsou zaměřeni na učení. Pokud s nimi mluvíte, vyprávějí o předmětech a učitelích, kteří je učili. Jsou schopni výuku rozebírat celý den, ale žádná sociální vazba se tam neobjeví. Opačný případ jsme byli my. Ivana a já. Pokud mluvíme o gymplu, mluvíme hlavně o lidech. O našich nezapomenutelných kamarádech a učitelích, ne ve vztahu k učivu, ale k nim.
Moji oba spolužáci už tu nejsou. Neuvidím je nikdy. Ale v srdci a v neustálých vzpomínkách jsou s námi dosud. I Jiří vyměnil vysokou školu, aby mohl studovat se mnou, a tak jsme si přátelství prodloužili o další léta. I přes ty politické kolotoče, to byly krásné časy.
Kotrmelce po roce 1989
Úvodem citát Pavla Klose, prvního postiženého z přelétavé školy:
„Tato – opět se omlouvám – buzerace – trvala celou dobu, co jsem se pohyboval v branži a skončila asi až s pádem bolševického režimu. Ale víte, co je nejstrašnější zjištění? Že spoustu z těch otřesných oslů a slouhů bývalému establishmentu stačilo převrátit kabát, etablovat se v nových časech a spoléhat se, že se na jejich sviňárny (jejda, jsem dnes nějaký sprostý) zapomene.“
Ale čas běží a škola se blíží k dalšímu zlomu. Po roce 1989 je ředitel Balcar odstaven (dosluhuje jako tělocvikář) a na jeho místo přichází studenty oblíbený Kamil Štěpán se zástupkyněmi Šmajstrlovou a Fischerovou. Konkurz na ředitele proběhl v roce 1992. Nikdo nezvítězil, a tak byla řízením školy pověřena Pavla Diváková. Skvělá osoba ostře pravicového smýšlení se rozhodla k dekomunizaci školy – stejně jak to v úvodním citátu vysvětluje Pavel Klos – slouhové režimu ven ze školy. Odvolala Štěpána, Šmajstrlovou i Fišerovou a brousila si zuby na členy partaje.
Učitelé vyměnili klíče a požádali bývalého spolupedagoga RNDr. Jiřího Čecha (ze školy odešel 1984 a tehdy měl funkci na ministerstvu) o řešení. Ten pověřil vedením školy Věru Šmajstrlovou, řídila školu v letech 1992 – 93. Od září 1993 do roku 2007 je ředitelkou Jaroslava Fischerová (učila 1977 – 2009) se zástupkyní Šárkou Ličkovou (učila 1974 – 2007).
V této bouřlivé době se škola opět chystá vyměnit pozici. Asi aby ji v novém startu zabránili, přejmenovali ulici na které stála. A z Thälmannova gymnázia je najednou nově gymnázium Čs exilu.
Učitelský sbor gymnázia v roce 1993
Název Čs exilu dostala škola do vínku přejmenováním. Ernst Thälmann, který byl od roku 1933 nacisty vězněn, zvířecky mučen a v roce 1944 pravděpodobně na rozkaz samotného Hitlera bez soudu v koncentráku zastřelen, vadil najednou těm, z pod kamene vylezlým antikomunistům, kteří se jako mávnutím kouzelného proutku všude vynořili a předtím o nich nebylo ani slechu. Jim Thälmann jako komunista vadil, a tak předvedli svůj tvrdý postoj. Časy byly tehdy silně antikomunistické. Postiženy však byly jen malé ryby. (Porovnejte s citátem Pavla Klose výše.)
Kniha Ernst Thälmann syn své třídy (scénář k filmu), Berlin 1954
Gymnázium Čs Exilu
Učitelé odcházejí a objevují se nové tváře. Do důchodu odchází ředitelka Fischerová i se svou zástupkyní. Oproti období socialismu je rotace učitelů rychlejší, ne vždy ke prospěchu studentů. Tak se mění profesorský sbor. Někteří jsou propuštěni.
Dva smutné příběhy
Zajímavý je příběh prof. Pinkové (odejita 1993), kterou propustili, že prý byla komunistka, což ale udivuje, při vzpomínce na to, co se dělo, když chtěla komunisty řešit ředitelka Diváková. Mne osobně Pinková učila a musím říci, že jsem si vždy myslel, že to je kovaná antikomunistka. Měli jsme ji moc rádi. Vím taky, že nedala doporučení na VŠ studentce z rodiny nejvyššího nomenklaturního kádru své doby, s čímž samozřejmě neuspěla, ale dojem z ní, jako z antikomunistky, to jen utvrzuje.
Tragický je i příběh Jany Filgasové, propuštěné 2003. Nemohla sehnat práci. Dělala i číšnici, až se sama rozloučila se životem. Jiní výborní pedagogové odcházejí ze školy z vlastního rozhodnutí jako oblíbený Kamil Štěpán.
Gymnázium Čs Exilu
(1992 – 2006),
Wichterlovo gymnázium
(od roku 2006 – dosud)
na adrese Čs. exilu 669
A v této epoše se na škole objevuje čtvrtý člen naší rodiny dcera. (Vlastně pátý, ale sestru manželky Martinu, nepočítám, protože maturovala za ředitelky Hrdinové na gymnáziu Olgy Havlové a to je vlastně dceřinná škola.)
Dcera přichází na školu, kde se již nejezdí na brigády a kde se znovu vyučují humanitní předměty. Mají výtvarnou i hudební výchovu. Roku 2002 nastupuje do osmiletého gymnázia. Prožila dobu ředitelky Fischerové a zažila změnu a příchod nového vedení. To přineslo oživení a svěžího ducha.
Vzpomínky Rii
Dvojice nových střídajících se ředitelů:
1/ Angličtinář Jan Netolička používá progresívní výukové metody a skutečně umí učit. V angličtině je to odborník a s předstihem nejlepší učitel. Má vždy vynikající hodiny a je na ně výborně připraven. Učí studenty vystupovat před lidmi a mít vlastní názor.
2/ Oblíbený matematik a fyzik Antonín Balnar je dobrý pro práci v předmětu a komunikaci. Otevřený a vstřícný učitel. Oba jsou na jedničku i ve vztazích se studenty.
Tito dva ale nejsou sami. Vysloveným odborníkem je češtinář a dějepisář Petr Smolák. Ke studentům se chová hezky. Dcera ho právem považuje za oporu školy a těší se na jeho suplování. Jeho odchodu je pro školu vyloženě škoda. Tragický případ prof. Filgasové už znáte. Byla jedinou profesorkou, která se zajímala o emoční a sociální inteligenci, trénovala ji se studenty a předávala studentům v praxi. Tělocvikářka Kubinová je další skvělá učitelka s individuálním přístupem a laskavostí a ochotou pomoci. V matematice jsou to vynikající učitelky Beerová a Davidová. Beerová jako excelentní odborník, který dokáže vše jasně vysvětlit a Davidová se umí vžít do studenta a odhadnout jeho nadání. Dále je nutno zmínit férovou fyzikářku Kučovou, je velmi oblíbená, stejně jako i chemikář Czernek. Biologii učí skvělá Nováčková a důsledná Želásková ze ZSV je výborná i lidsky. Tak kvalitními učiteli a v tak hojném počtu se reálně může pochlubit málokterá škola a to se ještě neví, jestli jsme vzpomněli na skutečně všechny.
Učitelský sbor Wichterlova gymnázia v roce 2003
Nové negativní jevy
Ale pozor. Objevují se i negativní jevy, o kterých by dříve nikdo neuvažoval. Studenti jsou jiní. Hodnotí se navzájem podle oblečení a elektroniky, kterou vlastní. To dříve nebylo.
Jakési nezdravé soutěžení shazuje slabší studenty školy. Vysvědčení se rozdává podle průměru (ne podle abecedy jako tomu bylo vždy). Dokonce se seřazovala tabulka studentů školy podle průměru, což je v úplném rozporu s dobami minulými a určitě to studenty s horšími výsledky nemotivuje. Když uvážíme, co známky vyjadřují? Ti se slabším průměrem mohou být nakonec úspěšnější na VŠ a v životě. Třeba jenom neopisují. A mají tak „horší výsledky“. Povrchní a hloupí lidé jsou všude, ale v této škole to nebylo zvykem. Soutěžením se tak vytváří pocit, že jen vzdělání určuje hodnotu člověka. Z lidí se modelují (úplně naopak než se snaží Filgasová a Netolička) vystrašení neurotici se strachem ze selhání a bez zdravého vztahu k sobě a jiným.
Vzpomínka na blankety vysvědčení
Jenom drobná vzpomínka z doby mých studií. Po maturitě nám říká matka Jiřího: „Co říkáte na ty blankety?“ Zbystřili jsme, protože jsme znali své pappenheimské. „Mhm,“ odpovídáme neurčitě. „No je to hrůza, to, že neměli už dva roky blankety na vysvědčení a teď už ani blanket na maturitní vysvědčení, je strašné.“ Takže Jiří neměl s klasifikací problém. Vysvědčení a i to maturitní si sepsal sám se svou dívkou Elinou na stroji a problémy školy nechával škole. I tak to dotáhl na ředitele Úřadu práce v Ostravě.
Nový fenomén
Na škole se objevuje zcela nový dříve neexistující fenomén. Učitelé, kteří zesměšňují studenty. To už je ale úplné pedagogické dno, které doufejme vyšumí samo. Netřeba se o něm rozepisovat více. Naše přelétavá škola toto nemá v tradici.
Dcera odešla ze školy v roce 2010.
Škola má stálou budovu a jméno, na které je hrda – Wichterlovo gymnázium. Už asi nikdy neroztáhne křídla, aby změnila hnízdiště. Doufejme, že bude i v dalších letech pyšná na své pedagogy a studenty. Že ji ti noví taky proslaví ve světě i doma, jako jejich předchůdci.
Současné logo školy
Nám zůstaly jenom vzpomínky a hroby, které občas navštívíme. Nebo krátká setkání. Když jsem u kostela sv. Mikuláše v Porubě potkal v roce 2024 prof. Černou, objímali jsme se a nemohli se odtrhnout. Je to už neuvěřitelných padesát let. Přesto vše zůstává hluboko v srdci.
A tak pomalu náš svět mizí a začínají jiné, nové světy, nové zážitky krásných -nácti let. Nové generace vdechují stříbrný vítr a prožívají ty nejkrásnější city. Přejeme jim i škole zdravou společnost, aby nemuseli bojovat s omezeností a fanatismem jako jejich předchůdci v padesátých, sedmdesátých a osmdesátých letech. Aby mohli svobodně dýchat a věnovat se problémům, které patří jejich věku. Aby je nikdo zbytečně nezatěžoval. Aby mohli ve stáří konstatovat: „Prožili jsme krásné mládí, měli jsme svobodu, kulturu, skvělé učitele a kamarády.“
Z potomků naší rodiny už pravděpodobně nebude nikdo školu navštěvovat. Vzdálili jsme se Ostravě a škola už nikdy neroztáhne křídla, aby přiletěla za námi, pokud je ovšem neroztáhneme my sami. To divoké stěhování z éry budovatelů se ale už nebude nikdy opakovat. Proto se se školou loučíme. V srdcích absolventů zůstane navždy, i když s trochou smutku po nenávratně uplynulých nádherných letech dospívání. Ti šťastnější z nás žijí ještě obklopeni svými starými spolužáky, těm méně šťastným zůstávají jenom vzpomínky.
Zrod dalších nových velkých gymnázií
_____________________________________________
1/ Malá Thälmannka – gymnázium Marie Majerové nyní Olgy Havlové (od roku 1972 dosud)
Ale i nová gymnáziální budova začíná v sedmdesátkách praskat ve švech. Poruba roste. Dorůstá zde spousta nových vědychtivých adeptů studia. V roce 1972 je založeno ještě jedno, maličké, pobočné gymnázium, kterému se tehdy říkalo malá Thälmannka. Sídlilo v malé škole naproti budově velké Thälmannky (= té prvotní budovy SVVŠ = budoucího porubského gymnázia).
Malá Thälmannka neustále roste. Stojí naproti našeho Wichterlova gymnázia a od svého malého období roste neustále o další patra. Dnes je zde soukromá ZDŠ a gymnázium.
Nové gymnázium převzalo nejen některé studenty, ale i učitele. Ti pak učí na obou školách. Nová škola se později roku 1986 přestěhuje do větší pavilónové budovy bývalé ZDŠ na ulici Marie Majerové. Byla to tzv. Majerka.
Škola pak za ředitelky PhDr. Hrdinové přijala roku 1996 čestný název: gymnázium Olgy Havlové. Vzniklo tak druhé velké gymnázium v Porubě a jediné na Moravě, které otevírá dálkové studium a je zařazeno do Systému přidružených škol UNESCO.
Gymnázium Olgy Havlové je dnes druhé veliké státní gymnázium v Porubě.
2/ Jazykové gymnázium Pavla Tigrida
Na začátku devadesátých let odchází skupina učitelů z gymnázia Marie Majerové (Olgy Havlové) a později se k nim připojují i někteří učitelé z Wigymu a tvoří nové gymnázium nejprve učí společně na malé Thälmannce a později přecházejí na budovu, kde právě končí ZŠ Gustava Klimenta. Jazykové gymnázium nese od roku 2005 název Pavla Tigrida.
Jazykové gymnázium Pavla Tigrida
Obě gymnázia společně tak zplodila další gympl. Poruba má už tři veliká státní gymnázia. Jedno gymnázium je zde církevní a jedno soukromé. Celkem tedy 5 gymnázií. Další střední školy nepočítám. A to jsme začali v padesátých letech dvěma třídami.
_____________________________________________
Literatura:
| Glossarium. Pavel Klos: “Všechno špatné je pro něco dobré” (část 2), [online]. publikováno: 14/6/16 • Valentýna Novotná • rubrika Aktuálně, [cit. 15. 7. 2024]. Dostupné z: https://www.wigym.cz/glossarium/?p=14513 |
| Andre Vltchek, Jak jsme prodali Sovětský svaz a Československo za igelitové tašky, [online]. publikováno: 19. 6. 2020, [cit. 27. 7. 2024]. Dostupné z:
https://epaper.chinadaily.com.cn/a/202006/19/WS5eebf4c6a3107831ec752dbc.html |
| Almanach k 40. výročí založení školy, vydání první, 80 stran, Gymnázium Čs. exilu 1996, redakce PhDr. Petr Smolák, PhDr. Věra Šmajstrlová |
| Almanach k 50. výročí školy, vydání první, 121 stran, Wichterlovo gymnázium 2006, redakce Petr Smolák |
| Almanach k 60. výročí školy, vydání první, 136 stran, Wichterlovo gymnázium 2016, redakce Smolák, Hudecová, Průša |
| Almanach, Gymnázium Olgy Havlové, Ostrava-Poruba, 1972 – 1997 |
| Ernst Thälmann Foto: https://www.abebooks.co.uk/Ernst-Th%C3%A4lmann-Sohn-Klasse-Literarisches-Szenarium/17505823356/bd |