Rudolf Luskač – spisovatel, na něhož by se nemělo zapomínat

RUDOLF LUSKAČ (1899 – 1971)

– autor literatury přírodní a myslivecké, dobrodružné pro mládež a kriminální

Český spisovatel, o němž se dnes moc nemluví

Rudolf Luskač: životopis

1899 – Rudolf Luskač se narodil v Rájci nad Svitavou. Svým sovětským kolegům se s názvem rodného místa rád pochlubil, ztotožňoval ho s rájem.

1921 – Už v roce 1921 byl Luskač zatčen za pomoc komunistům. Odešel do Německa, zde vystudoval vysokou lesnickou školu.

Německy – přeloženo: Host v pralese. Pravděpodobně Hlas pralesa 1962

1927 odjel do SSSR, zpočátku pracoval v Karelii jako inženýr v lese a zde čerpal materiál ke svým povídkám. Od roku 1932 pracoval Rudolf Luskač v Leningradě ve vysoké lesnické funkci. Z Leningradu rád zajížděl lovit k Valdajskému jezeru, kde si 330 km od Leningradu postavil i chatu se dvěma čtyřhrannými věžičkami, o které se opíralo lomené průčelí. Procestoval velkou část SSSR.

1939 – V roce 1939 na něj nacisté doma vydali zatykač. Od roku 1941 bojuje v čs. armádním sboru.

Padesátá léta – V padesátých letech je zatčen a devět měsíců vězněn. „Například Rudolf Luskač byl zakován do řetězů, mlácen a čtrnáct dní držen v temnici.“ (Kroupa, 2012) Nikdy ho nezlomili a k ničemu vylhanému se nepřiznal, což mu zachránilo život. Po propuštění pracuje v časopise, dále jako sovětský poradce ministerstva lesů, na ministerstvu zemědělství a i jako odborný tlumočník Rady vzájemné hospodářské pomoci (výborné znalosti němčiny a ruštiny).

1963 – Od roku 1963 je Rudolf Luskač spisovatelem. Spolupracuje s ostravským studiem Čs. televize na slavném pořadu „Lovy beze zbraní“. Umírá v Praze (1971), kde měl na Malé Straně byt.

Luskač spisovatel

První povídky vydává Luskač od poloviny dvacátých let německy v německých časopisech (komunistický časopis Karla Liebknechta a Rosy Luxemburg – Rote Fahne – centrální orgán Německé komunistické strany, sekce 3. komunistické internacionály). Povídky píše i v SSSR a v SSSR vydává rusky i svou první knihu Cesta v ledu (1932). Jeho první česká povídka se signifikantním názvem „Zelený ráj“ vyšla až v roce 1948.

Ilustrace Zdeňka Buriana, lov ryb pod zamrzlou hladinou na jezeře v Rusku

Jako autora můžeme Rudolfa Luskače řadit do literatury:

1. přírodní – zde patří spolu s Jaromírem Tomečkem (1906-1997) ke špičkám žánru

2. myslivecké, kde je jedním z prvních autorů tohoto žánru

3. cestopisné – v knihách o lovu se objevují reportážní prvky (což ale uměleckou hodnotu knih poněkud neutralizuje)

4. Dobrodružné a fantasy literatury pro mládež, zde je geniálním průkopníkem a prvním autorem u nás, který použil prvky sci-fi již koncem padesátých let.

5. Kriminální a špionážní – krimi i špionážně laděná ze Sovětských měst a zdejší společnosti, ze které cítíme temný dech stalinismu, se přenáší do divoké přírody tajgy, kde jsou cizelovaná chlapskými dobrodružstvími loveckých a vědeckých výprav mimo civilizace. Příběhy z prostředí (jak přírodního, tak i politického), které autorovi učarovalo a které důvěrně znal.

Německy: Revír bez hranic

Luskačovo umění

Pokud ale chceme hovořit o literatuře, podívejme se na malé příklady toho, co z jeho díla po tolik let poutá čtenáře. Jsou to zejména dokonale ztvárněné barevné, detailní a poeticky lyrické črty přírody, kterých jsou jeho knihy plny a které dodnes doslova pohladí po duši.

Každého akvaristu, rybáře a milovníka vodního světa určitě zahřeje u srdce tento popis:

„Pohádková říše jezerního života se otevírá našim očím: vodní trávy a rostliny se třpytí smaragdovým leskem a malé perličky vzduchu, které se na nich usadily, září jako nečetné brilianty. V hloubi vod se zjevují temné stíny a písek se podobá mozaice přepodivnýchvzorků a barev.“ (Luskač 1982, s. 190)

Podívejte se, jak umí Luskač mistrně a poeticky uvést i děsivý příběh. Obzvláště české čajomilce určitě potěší střední pasáž s romantickou chválou ušlechtilého nápoje.

Srkali jsme čaj a doznávali, že tento nápoj opravdu zasluhuje opěvování. Zahání únavu i chmury, zahřívá a osvěžuje. To platí zejména pro tiché večery osamělých lovců hluboko v klíně lesů, kdy suché dříví popraskává v ohni a melodicky bublá potok.

(Tehdy se samozřejmě vařil sypaný ruský čaj a nikoli dnešní čaj ze sáčku, kde najdeme mnohdy více chemie než mají ve skladech firmy Bayer.)

Po ukolébavajícím entrée, které si teď přečtete, přijde hororová zápletka nočního napadení ve srubu a ve spánku agresivním starým vlkem v poslední fázi vztekliny, kdy každé škrábnutí mohlo pro oba lovce znamenat děsivá muka a smrt v odlehlých lesích bez dopravního spojení s civilizací:

…“Začalo se stmívat. Palouk přikrylo šero. Táborák, na němž se právě dovařila voda na čaj, znamenal v šedé noci ostrůvek světla; tím hustší se zdála našim očím řídká tma mlčícího lesa. Vanoucí chlad přinášel vůně jehličí a aromatických rostlin, jimiž hýří karelská země.

Na obloze se třepetala malá světélka hvězd a zdáli znělo táhlé a smutné volání sovy. „Půjdeme na kutě?“ zeptal jsem se, abych zahnal rozcitlivělost. „Je čas, ráno hned před svítáním tu bude Rovkin s lajkami,“ přitakal Vasilij Nikolajevič.

Ze stohu jsme přinesli na postele seno, přikryli se kabáty a popřáli si vzájemně dobré noci.

Slabá zář zhasínajícího táboráku olizovala okénko a stačila osvětlit uzounký proužek nízkého stropu. Pak vše pohaslo a poslední plamének ohně za chvíli ozářil již jen spodní část okna a hned zanikl. Dveře zůstaly otevřené, dech noci naplnil obydlí vonným oparem lesních hlubin, který uspával.“ … (Luskač 1982, s. 190)

Ilustrace: Zdeněk Burian, Revír bez hranic (1955)

Podívejte se, jak si Luskač umí všímat souvislostí a jak je mistrně a ve zkratce a s pomocí personifikace uvede. Zde například při popisu prastaré krajinné dominanty, větrem ošlehaného smrku, ukazuje na lásku městem nepokřivených lidí k přírodě, na pokoru před ní a na uznání hodnoty zachování přírodních krás, které se zde (dále v příběhu – rozvedení popisu solidní stavby lovecké chaty) snoubí i s láskou k lidem a snahou zanechat vše poměrně nepoškozené dalším pokolením:

„Konečně jsme dorazili k chatrči na paloučku pod prastarým smrkem, který tu stál jako samotinký svědek minulých časů a přežil les svého pokolení. Jeho koruna se podobala vlajícímu praporu. Snad dvě stě nebo i více let vzdoroval náporům větrů. Aby jim lépe čelil, nastavil jim své dlouhé čelo a bohatý vrkoč chvojí nechal vlát podle vůle vichru, který rád vyvrací vzpřímené vzdorné jedince.

Před dvaceti lety zbudoval pod jeho záštitou karelský lovec z bytelných kmenů jednoduchou a účelnou chatu – izbušku. Slunce vypálilo stěny do tmava a na střeše zelenal i rezivěl mech. Zde jsme se utábořili a vděčně vzpomněli stavitele, který myslel na příští lovce.“ (Luskač 1982, s. 188)

Takto popisuje Luskač krásy Karélie:

„Kdo zná Sever, zná i jeho krásy. Těm, kteří jej neznají, lze říci, že se tu soustřeďuje nepopsatelné množství půvabu, jaký my, obyvatelé střední Evropy, neznáme. Mám na mysli oblíbené kraje svých toulek, Karelskou ASSR, kde jsem prožil mnoho nezapomenutelných loveckých zážitků.

I když jsem od roku 1929 působil již v Leningradě, trávil jsem často své dovolené v této nádherné zemi, neboť bohatství jejích lesů a vod přináší zde lovci splnění mnohých tužeb.

A pak, příroda zde vytvořila tolik nevšedně divoké, přísné a okouzlující krásy, že se setkáváte s takovými obrazy krajin, jaké by nevytvořila ani nejsmělejší fantazie.

Celou zemi pokrývají mohutné lesní masívy, nesčetná jezera, potoky, řeky, kanály. Vody je tu málem víc než pevné země. Nepřehledné lesní masívy jsou lemovány skalistými řetězy, prorvány pohořími a bělopěnné divoké katarakty odvádějí z jejich výšin své vody do jezer sevřených skalami.

Když v létě noří „bílé noci“ všechnu tu krásu v zsinalé pološero, stojíš tu uchvácen nad oranžově stříbrošedě se lesknoucími plochami vod, ohraničenými tmavomodrým pozadím starých, vysokých lesů, a nemyslíš na spánek.

Snil-li jsem kdy o nějakém eldorádu rybářů, pak se zde uskutečnily téměř úplně mé nejbujnější rybářské sny.“ (Luskač 1982, s. 133)

Ilustrace: Zdeněk Burian, Odkaz lovce tajgy (1956)

Nádherný je i Luskačův popis postav, který připomene krále dobrodružné literatury Karla Maye (viz úvodní popis v Pokladu na stříbrném jezeře, Černém mustangu) a jeho pohrdání greenhorny.

„Časně zrána jsme se sešli před správcovým domem. Při pohledu na německé nimrody jsem se stěží zdržel smíchu. Gersten byl malé postavy s úctyhodným bříškem a velkou, jako meloun kulatou hlavou. Krátké, tlusté nohy trčely v juchtových botách, které mu sahaly až pod pupek. Byl oblečen do křiklavě zelené kazajky, která těsně svírala břicho, ale na prsou se navlnila ve velkých záhybech. Na hlavě měl malou koženou čepici s velkým štítkem. Byl opásán dvojitým pásem na náboje, na zádech mu visel prostorný batoh, polní láhev a ‚lovecká brašna. Na krku se mu houpala na tenkém řemínku píšťala. V jedné ruce držel řetízek, který napínal ušlechtilý setr Break. Přes druhou měl přehozenu ručnici věhlasné anglické firmy Holland-Holland a trvalo to chvilku, než si uvolnil pravici, aby mi ji podal na uvítanou.

Doktor Bleich byl pravý opak svého kolegy. Byl hubený a tak vysoký, že nás všechny, i velikána Sergeje Ivanoviče, přesahoval o hlavu. Jeho obličej byl protáhlý a ozdobený ostrým dlouhým nosem. Vysoké čelo bylo plné rýh a vrásek a nad modrýma očima se klenulo husté černé obočí. Dlouhé bílé vlasy mu visely přes uši a dodávaly mu vzhledu umělce. Jeho oděv byl ušit z šedého plátna a lemován žlutou kůží. Na kabátě měl šest kapes a na kalhotách byly našity čtyři. Obut byl do vysokých finských bot se zatočenými ‚špičkami. Přes záda měl přehozenu zlatem vykládanou pušku, loveckou síťku, brašnu a na řemeni stočený gumový plášť. V ruce držel karabáč. Jeho pes von Rasche mu seděl u nohou. Když uviděl mého Norda, vycenil zuby a fňukavě popískával.“ (Luskač 1982, s. 203)

Uvádět další ukázky Luskačova umění je zbytečné. I těchto pár výše uvedených ukazuje Luskače jako pana spisovatele, jehož četba poskytuje doslova požitek nad osobitým způsobem práce s jazykem, bohatostí slovní zásoby a slohovou dovedností mistra pera Rudolfa Luskače.

Zajímavá je informace (které ovšem nevěřím proto, že Luskač publikoval první povídky německy v Německu a další rusky v SSSR) „…, že všechny knihy Rudolfa Luskače napsal jeho bratr, který byl velmi novinářsky a spisovatelsky nadaný a Rudolf mu jen dodal náměty a různá fakta.“ (Albert, 2007, zde reakce kalouska, 21. května 2012 v 0:36) Pobýval s ním jeho bratr Walter v zahraničí? Nikde o tom není ani zmínka. Uvěřil bych jistým korekturám českých vydání a zbytek je již asi chlouba a ješitnost stáří.

Luskač pytlák

Tvrzení známých a sousedů Luskače; „…, ale i v jeho rodné Rájci na něj dodnes vzpomínají jako na největšího
pytláka, jaký kdy chodil po povrchu zemském.“ (Albert, 2007, zde reakce Rosemila, 31. ledna 2008 v 15:03); některé jeho myslivecké povídky jenom potvrdí.

Zabití losa v době hájení chápe Luskač jako hřích, který si ale odpykal „dobrovolně při obtížných pochodech karelskými bažinami.“ Reakce jeho sovětského přítele? „U všech rohatých, vy jste střelil losa? … A co teď?“ Řešení samozřejmě našli. Losa vezli v noci na samotu, cestou necestou oklikou kolem vesnice. Nic se neprozradilo. Jak ale píše Luskač: „Svědomí mě však hlodalo, …“

Lov losů uštváním ve sněhu, který je pokryt namrzlou kůrou, jež „Je ošemetně ostrá“ a losům téměř amputuje nohy, až je vysílené a téměř vykrvácené lovci dobijí, chápe jako variantu lovu. Luskačovi taková řezničina nijak nevadí. … Ledová kůra „kouše ledovými zuby do běhů. Trhá a řeže.“ Luskač takovýto způsob řezničiny hodnotí jako „Po pravdě řečeno, trochu surový sport, ale takový je život v lese.“ (Luskač 1982, s. 170) Samozřejmě se takového lovu účastní. Rusové honí losy při mínus 20 stupních jenom v košili, Luskač si vezme svetr a podle toho, jak situaci popisuje, několikrát si málem sedne a málem v pustině umrzne. Vše však silou vůle překoná.

Německé vydání Luskače: Ve sněžné bouři

Psát nebo citovat další oblíbené lovecké zábavy Luskače (jako je odstřelování medvědích matek s ponecháním vyděšených medvědích mláďat na živu a vůbec o likvidaci jakéhokoli medvěda, o němž Luskač zachlechne pouhou zmínku, dále o vybíjení vlků (pro tyto „šedé lotry“ nenalezne nikdy dobrého slova) nebo popisovat lovcův zájem o zabíjení labutí, aby zjistil, zda smrt labutí je skutečně tak dojemná (Luskač 1982, s. 106) je z hlediska dnešních názorů nepříjemným jitřením citů každého ochránce přírody, jehož podobné příběhy musí dohnat až k slzám.

OMLUVA PYTLÁKA

Ale na omluvu Luskače je nutno uvést, že se vše odehrávalo před téměř sto lety za zcela jiných názorů na přírodu a navíc na územích, která bohatstvím zvěře doslova přetékala. A další omluvou je, že i Luskač má své hranice. Slova lesního správce Sergeje Ivanoviče: „Mistrný střelec, ale nemilosrdný zabíječ. Naštěstí je takových lovců, jako je Smeržinskij, málo. Jinak by to bylo se zvěřinou špatné. Vždyť on nastřílí za sezónu pět až šest tisíc kusů pernaté. Několikrát jsem se pokoušel ho napravit, ale všechno bylo marné. Podle mého názoru trpí tento řezník mánií, že všechno, co vůbec lítá a běhá, je určeno výhradně pro jeho flintu. A neexistují žádné právní prostředky, podle kterých by bylo možno zakročit. Jak sám víte, v povolenou roční dobu si může každý, kdo má honební lístek, střílet pernaté, kolik chce a kde chce. Ale nechme nářků! Pro nás a pro děti našich dětí pernatá zvěř v našich lesích ještě stačí a Smeržinskij je v našem kraji jenom jeden.“ (Luskač 1982, s. 212), určují hranici, za níž by Luskač nikdy nešel. Bylo to zabíjení zvěře pro zisk. Všechny své úlovky zpracovával a pokud maso sám nespotřeboval, rozdával je známým.

Ilustrace: Zdeněk Burian, Závoj zeleného ticha (1966)

Luskač ekolog

Konec povzdechnutí lesního správce nad řezničinou lovce pro zisk – jinak správce parní pily, Serafima Smeržinského, jehož ovšem Luskač pro nepřekonatelné střelecké umění, reflexivní a rychlou střelbu hluboce obdivuje – ukazuje, že i pytlák Luskačova formátu s mrazením v zádech už ve třicátých letech ekologicky přemítal, co bude, až více podobných výtečníků s puškami v ruce vybije veškerou zvěř. Nemohl ani tušit, že skutečným škůdcem bude nakonec chemie, která na sjednocených polích otráví veškerý hmyz a pernatá pak hladem vymizí sama.

Překvapivě se ozve v Luskačově díle i hlas, který upřímně lituje devastace přírody. Je sice motivován ztrátou revíru, ale nelze přehlédnout moderní ekologický náhled na ochranu krajiny a odsouzení devastace přírody hlukem.

„Stál jsem na skále v Matkači a hleděl na čarokrásné jezero pod sebou se zlým tušením. Celá společnost byla přímo očarována nádhernou krajinou a hned na místě se usnesla, že tam dá postavit sanatorium. (S jak vysoce postavenými komunisty se Luskač v SSSR přátelil? Jenom tak se rozhodli, tady bude sanatorium a bylo. Poznámka ke kapitole LUSKAČ KOMUNISTA.)

Své rozhodnutí uskutečnili velmi rychle. Na břehu tichého skalnatého jezera zavládl čilý ruch. Brzo tu stál Dům odpočinku a zotavení pro Petrozavodsk, který spojila silniční správa s hlavním městem republiky dobrou silnicí. Než přišlo jaro, bylo nové sanatorium odevzdáno veřejnosti, a tak pro mě zmizela jedna z krásných karelských perel.

Lékařská komise zjistila, že místo je zvlášť vhodné pro lidi se špatnými plícemi, a malinký pramínek, který tryskal ze skály, byl odhalen jako velmi cenné léčebné zřídlo. Jeho analýza mu přinesla chemickou formuli o osmnácti komponentech.

Matkač, kde ještě nedávno stála samota, dva domy, stodola a chlév, se stal místem, kam jezdili lidé na lékařské poukazy. S lidmi přišlo na Matkač mnoho aut, motorových člunů, ohňostroje, hudba a pronikavě vyjící siréna, která pětkrát za den svolávala zatoulané hosty k jídlu.

Tetřívci, hlušci, kachny, sluky a jiná pernatá a čtyřnohá havěť nechtěla přivykat vymoženostem kulturního života. Proto odešla, aby si hledala jiná, méně hlučná místa, kde les šumí a voda teče bez doprovodu saxofonů, bez vytí sirén a hukotu motorových člunů.

I já se rozhodl odejít z těchto nádherných míst, tak jako odešli hlušci a jiní obyvatelé lesů. Ale pro mne, zhýčkaného karelskou samotou, nebylo snadné najít rovnocennou náhradu. …“ (Luskač 1982, s. 194)

---

Po spisovatelově smrti a zejména v osmdesátých letech si komunisté s Luskačem nevěděli rady. Ocitl se na jakémsi indexu (stejně jako v té době Foglar, Fiker a další)? Jeho knihy vycházejí v předělávkách Jiřího Sedláčka (viz níže) s ilustracemi Evy Haškové. Poetika jejích dívčích akvarelů, je velmi něžná, ale padne k chlapské literatuře jako pověstná pěst na oko. Kam se poděl Zdeněk Burian? A proč?

---

Úpravy Luskačova díla v osmdesátých letech

Čtěte pouze originály! Luskačovo dílo přepracováním hodně ztratilo. Už nečtete Luskače, ale jiného autora.

Upravené knihy nejsou nijak označeny. Nikde na přebalu knihy není napsáno, že se nejedná o originálního Luskače.

Předělávky Luskačovy tvorby – Jiřím Sedláčkem

Kniha povídek „Zelený ráj“ (rok vydání 1987) začíná povídkou „Labuť Mína“. Jedná se o původní povídku „Labutí jezero“ upravenou Jiřím Sedláčkem. Povídka je zcela sterilizovaná, takže žádná střelba do zvířat (ani zmínka o chuti zastřelit si labuť, jak je tomu v originále), labuť sama přilétá ke spisovateli, jež nevinně sedí uprostřed jezera (ani slovo o vábení). Orel, který napadne labuť je pouze zaplašen, nikoli zabit. Vše je zcela něžné a nevinné. Povídka tak, ale k mému překvapení, ztrácí na původním kolorytu (např. sudy v nichž lovci skrytě číhají v jezeře), není tak pevně svázaná s časem a ani místem. Najednou si čtenář, přes veškerou původní nechuť k povídkám plným krve, uvědomí, že vykleštěný a učesaný Luskač už není Luskačem plnokrevným a že by takovou učesanou příhodu mohl napsat kdokoli, jenom právě Rudolf Luskač NE. Možná, že časem se budeme setkávat s Luskačem stále více umravňovaným, až se nám nejen surovost lovu, ale i spisovatel sám, z povídek zcela vytratí.

Rudolf Luskač, Zelený ráj (Albatros, 1987), ilustrace Eva Hašková, literárně zpracoval Jiří Sedláček (Pozor na předělávky z osmdesátých let! To není Luskač.)

Úplně pak překvapí úpravy v povídce „NOČNÍ PŘÍHODA“ (Luskač, 1982, s. 181-193) a (Luskač, 1987, s. 74-82, adaptoval Jiří Sedláček). I když se Jiří Sedláček pokouší Luskačovo dílo vrátit čtenářům, nevím jestli se tento způsob úprav vypouštěním textu dá nazvat nejšťastnějším. V Noční příhodě je totiž vypuštěn celý úvod. Chybí zde příhoda s ochočenou kunou Musinou, dále zde chybí příběh račí konjunktury s tradicí od dob cara Petra Prvního, což docela stírá původní barevnost povídky. Originální povídka je tištěna o čtvrtinu menším písmem a na formátu A4, kdežto přepracovaná povídka na formátu A5, větším písmem a přesto zabírá pouhých 8 stran proti 12 originálu. Kolik informací se ztratilo? Pokud se vynechávají nechutné podrobnosti štvaní a dobíjení zvířat, je to pro každého dnešního přecitlivělého, ekologicky uvažujícího, moderního obyvatele města pochopitelné. Co tomu ale říkají myslivci, když se jim vymažou nejšťavnatější pasáže, netuším. (Nezapomeňme, že se Luskač řadí mezijiným i do myslivecké literatury.) Noví mladí čtenáři asi netouží studovat popisy likvidace a počty ulovené zvěře, ale proč se vypouští text, který je zajímavý, tvoří originální kolorit a ničím nepohoršuje, to nechápu. Proto doporučuji číst raději Luskače v originále, bez jakýchkoli úprav a případně i přeskočit příliš naturalistické pasáže.

K tomu převyprávění:

Jako vzor pro převyprávění – jak se to má dělat – je nutné vzpomenout volné překlady (Vinnetou I. – III., SNDK Praha v roce 1965 /Dilia/ a Albatros, 2018, ISBN 978-80-00-05257-1) Vítězslava Kocourka, který v šedesátých letech geniálně převyprávěl (téměř sto let starou knihu) Vinnetoua pro české mladé čtenáře. Toto skvělé zpracování je čitelné a moderní dosud.

---

Fota přebalů dalších Jiřím Sedláčkem upravených vydání Luskačových knih:

Všimněte si, že z upravených vydání Luskačových knih je Burianem ilustrována jenom jedna – Odkaz lovce z tajgy.

Bílá straka,

Dračí zub je přejmenován na „Tajemství dračího zubu“.

Závoj zeleného ticha obsahuje jiné povídky (nebo jsou jinak nazvány? nečteno) než originální sbírka povídek Závoj zeleného ticha z konce padesátých a z šedesátých let, která obsahuje: 1. Rybářské kvarteto, 2. V zajetí pravěku, 3. Hostina z doby ledové, 4. Doslov.

a poslední předělávka už s ilustracemi Buriana – Odkaz lovce tajgy

Než se do Luskačovy knihy (zejména vydání z osmdesátých let) začtete, pečlivě si ji prohlédněte. Podívejte se na tiráž, kdo se tam ukáže a jestli někdo náhodou Luskačovu knihu nepředělával! Vyhnete se tak zklamání.

---

Proč na obálce knih není viditelné upozornění, popřípadě poznámka: upravil XY?

---

Rudolf Luskač komunista

Zejména mladí lidé (kteří tu dobu nezažili) mohou Luskače odsuzovat za jeho komunistické názory. A skutečně tak činí. (Albert, 2007) Jsou zmasírovaní propagandou, kterou paradoxně rozšiřují i bývalí členové komunistické strany v dresech pravicových stran, jež jsou jako švihnutím kouzelného proutku papežštější než papež.

Z výše napsaného je ale zřejmé, že Luskač byl komunistou už ve dvacátých letech, kdy byl za svou činnost zatčen, přesto komunistům pomáhal a nakonec emigroval do Německa, kde publikuje v komunistickém tisku u Rosy Luxemburg, za což musel být určitě vděčen, noviny byly malé a nemohlo se publikovat velké množství článků. Odchází do SSSR, kde se začíná komunismus budovat, tam se musel setkat s přesvědčenými revoluciáři (stalinské úchylky přišly až o deset let později). Stýká se zde s vysoce postavenými lidmi a sám zaujímá vysoké postavení. Podle knihy Bílá straka se znal i se špičkami NKVD (pokud nefabuloval) a spolupracoval s nimi z přátelství a z přesvědčení. Navíc mu sověti vydávají i knihy. Jaké názory asi mohl mít, když navíc v roce 1939 je na Luskače v Čechách vydán zatykač?

 

Původní vydání detektivky Rudolfa Luskače – Bílá straka (Svět sovětů,1964).Obálka: Jiří Mikula

Poté, co jako voják osvobozuje svou vlast, je zde zatčen a zvířecky mučen. Nepodařilo se ho zlomit (propuštěni byli pouze ti, kteří odmítli falešná obvinění a tvrdě trvali na své nevině). Jeho spoluobžalovaní byli popraveni, protože se nechali přesvědčit nebo zlomit, věřili, že přiznání k tomu, co nikdy nespáchali, jim zachrání život.

Chybí vysvětlení

Mladým lidem by bylo dobré vysvětlit, že do komunistické strany nalezli po roce 1948 i kariéristé, kteří v ní viděli výtah k moci, a kteří upřímně nenáviděli a měli strach z pravých, přesvědčených komunistů, jako byl i Luskač. To vedlo k degeneraci společenského života u nás ovladáného takykomunisty a k nenávisti spousty lidí ke komunistům díky jejich zločinům. Ale to přece nebyli komunisté Luskačova formátu. Byly to pokřivené, bezcharakterní kreatury (viz Karel Vaš), které měly z pravých komunistů hrůzu a začaly je likvidovat, což vyústilo v inscenovaných procesech padesátých let. (Kroupa, 2012)

---

Poznámka

---

Orientace v historii

Spoustu hádanek objasní knihy např. Ladislava Mňačka, z nichž lze vše alespoň částečně pochopit:

1. poválečné období a falešní partizáni s průkazkou KSČ, kteří vraždili a zatýkali pravé partyzány – „Smrt si říká Engelchen“

2. období padesátých let a komunistický kult osobnosti – „Jak chutná moc“

---

Konec poznámky

---

A jaký komunista byl Rudolf Luskač po svém věznění? Zůstal čestným člověkem a svůj názor na české komunisty dal jasně najevo, když se svými sovětskými soudruhy, kteří za ním přijeli na ryby, propil členské příspěvky více než 100 členů KSČ. (Albert, 2007, zde rosemil, 31. ledna 2008 v 15:03) Už je vidím, jak se bavili, když jim Luskač vyprávěl o výdobytcích reálného socialismu v čs ražení.

A další, co svědčí v Luskačův prospěch, je to, že se komunisté u nás ve vydávání jeho knih nepřetrhli a bidelníci (jak je nazývá Jan Werich) nepěli oslavné ódy na autora komunistu, vyšlo pouze několik skromných článků (ostatně i současná literární věda o něm na internetu skromně mlčí, nebo jeho jméno pokroutí / Materiál OSU, 2015/). Jako autor literatury pro mládež tak stojí Luskač na půl cestě k další veličině české literaty pro mládež panu Foglarovi, který ovšem byl zakázán totálně.

Jaký nám z toho Luskač vychází? Čestný chlap pevných názorů se svým přesvědčením, který tak tak unikl smrti a nakonec zaujal jasné stanovisko i k vývoji u nás. Navíc to byla jiskrná osobnost se silným charisma a velkou oblíbeností mezi lidmi. Kouzlo jeho osobnosti bylo podloženo jeho charakterem a znalostmi. Tento člověk nikdy nepodlézal českým stalinským bolševickým loutkám se všemi následky, které z toho pro něj jako autora vyplývaly.

Luskač, autor – génius

Nejsilnější je Luskač ve svých uměleckých prózách pro mládež, kde zapojí svou fantasii a uměleckého ducha. Ještě jednou je třeba zdůraznit, že je prvním autorem, který do literatury pro mládež zapracovává prvky fantasy a spolu s J. M. Troskou jsou první, kteří využívají v této literatuře sci-fi.

Původní vydání Dračího zubu (1966) se sci-fi obálkou Jaromíra Valouška:

Zatímco Troska je 100% sci-fi pro mládež (něco jako „Star trek“ české literatury, který ale časově o hodně předběhl americký kultovní seriál, nejen to, ale předběhl dokonce i o deset let Stanislawa Lema, evropského otce sci-fi), Luskač zapracovávává pouze okrajové prvky sci-fi, které ale mistrně propojuje s dobrodružstvími v přírodě. Za toto prvenství by měl být Luskač zapsán tučným písmem ve všech análech literatury pro mládež v ČR, že tomu tak není, vděčíme ještě éře komunismu u nás. Doufejme, že s novou krví literárních vědců, se objeví více prací zabývajících se Luskačovým odkazem.

Pomník pro spisovatele Rudolfa Luskače

Největší pomník, který autorovi kdo mohl postavit, vystavila Luskačovi mladá generace. To když „Závoj zeleného ticha“ – Rudolf Luskač ***** zařadí na webu, kde se hodnotí počítačové hry a fantasy literatura, do zdrojů – vedle takového velikána a jeho fantasy jako je „Ztracený svět“, Arthura Conana Doyleho ***** (Doyleho kniha je vlastně předlohou pro Jurský park) a oběma udělí maximální počet bodů, pět hvězdiček. (Paleo-DNA, 2010)

Zdeněk Burian, ilustrace k původní sbírce povídek Závoj zeleného ticha:

Dva umělci BURIAN a LUSKAČ

Když vezmeme Luskačovy vrcholné povídky pro mládež, které vyšly koncem šedesátých let ve sborníku Závoj zeleného ticha, nebyla by kniha knihou, kdyby ji neilustroval malíř a ilustrátor, jehož nám závidí celý svět: Mistr Zdeněk Burian. Autor nevěřitelných více než třinácti tisíc obrazů a ilustrací, které dodnes hýbou světem (Burianovy obrazy a ilustrace najdete i na japonských webech.). Ale vlastně všechny Luskačovy knihy získávají doplněním skvostných Burianových ilustrací závěrečnou fasetu, asi jako, když brusič skvěle vybrousí drahý kámen a tím podtrhne jeho krásu.

Ostrava, 16. února 2015

Poznámka po třech letech

Nejen pozapomenutý, ale i zamlčený autor Luskač

Když v roce 2019 vyšla s podporou Ministerstva kultury kniha Dějiny české detektivky, potěšilo to všechny příznivce žánru. Luskačovy dvě detektivky Bílá straka (Svět sovětů,1964) a Dračí zub (1966) rozhodně ostudu detektivce neudělaly.

Detektivky ze kterých dýchne chlad a tvrdost oné paranoidní doby, ale určitě to nejsou knihy prvoplánově prorežimní, jako tomu bylo zvykem u spousty autorů krimi té doby. Právě naopak. Luskač dodává ději ostrost scénami z divoké přírody, svou dokonalou znalostí zbraní a prostředí. Knihy čtivé, i když z jejich obsahu (zejména z částečně špionážní Bílé straky) běhá mráz po zádech. Mrazí nás z toho, co se s pachateli (zejména ženami špiónkami – Bílá straka) stane, do gulagů odjížděly celé vlaky a tresty smrti padaly tehdy jako housky na krámě. 

Milovníci Luskačovy prózy však zůstali po přečtení Dějin … jako opaření. NIC. Ani slovo o autorovi.

V knize Dějiny české detektivky je věnována pozornost autorům nejrůznější úrovně. Určitě mnozí z nich nedosahují ani částečně kvalit Luskačových. Přesto se o nich píše. Ano, dějiny detektivky si to zaslouží. Proč ale Luskač ne?

Nezačíná se nám do kultury tak trochu promítat ideologie? Nevytváří se tady umělý obraz nepřítele, aby se lehčeji dali ovládat ti naivnější mezi námi? Území východně od nás (naneštěstí) oblast Luskačovy tvorby se dnes za ideál dokonalosti nepovažuje. Je to třeba míchat do literatury?

Tabu k literatuře nepatří

Vyrůstají nové generace. Děti na školách jsou vedeny učiteli, kteří se snaží vyhovět oficiální linii. Mládež dospívá a slyší: vše, co je na východ je zlé, je nutno to deklasovat a vše, co je na opačnou stranu je skvělé a je se nutno před tím posadit na zadek.

Luskačovy příběhy se odehrávají hodně, ale hodně na východě. Nemají vzor v britské a ani americké detektivní škole. Můžeme být nakonec rádi, že mladí proškolení kritici Luskače neodsoudili ale pouze jej tabuizovali.

Ale pozor! Co k tabuizování řekl takový demokrat, jakým Pavel Tigrid určitě je: „Já jsem proti tabu v zásadě, …, protože od tabu je již jenom krok k cenzuře. Čili menší zlo. Já bych se toho bál.“

Citace pana Tigrida z videa rozhovoru s Jiřinou Švorcovou: Viz odkaz na video pod článkem

Pavel Tigrid vpravo diskuje na TV Nova (1996)

Národ, který se nevyrovná se svou historií, ji musí prožít znovu. Nikdo asi nečekal, že se staré móresy vrátí tak brzy. Bývalý systém na utajování a zastírání dojel. Co si myslí noví svazáci? Kam to se svým zamlčováním dotáhnou? Ale hlavně proč tomu tak je? Určitě nikdo po nikom nic podobného nevyžadoval.

Pro Luskačovy fandy zůstává bolest a zklamání, že tak skvělý autor nestojí jinak reprezentativním dějinám ani za zmínku.

Trocha optimismu na závěr

Závěrem trochu Foglarova optimismu, který zmiňuje i Škvorecký v Miráklu. Cituji Foglara: „A jednou – za hrozně dlouhou dobu – nelekejte se – určitě všichni i umřeme! Ale ani pak nezestárneme! My zůstaneme věčně mladí ve svých příbězích, zapsaných v našich kronikách.“

A věčné mládí nezbývá než popřát i skvělým knihám mistra Luskače.

Citace: Jaroslav Foglar, Strach nad Bobří řekou, Olympia, Praha, 1990, 1. vydání, 194 s., cit. str. 193 

---

Vydání Luskačových knih:

Německo (v NDR v překladu Rudolfa Pabela), vydavatelství: „Volk und Welt“, Berlin; s ilustracemi Gerharda Goßmanna, i ve vydavatelství „Das Bergland-Buch“: Revier ohne Grenzen (1956, 1960) sloučené vydání Revíru bez hranic a Lovců veliké země, Das Vermächtnis des Taigajägers (1958) vyšlo s ilustracemi Zdeňka Buriana, ve vydavatelství „Sport und Technik“: Im Schneesturm auf dem Perisee (1960), Gast im Urwald (1961 a druhé vydání 1962),

Československo: Revír bez hranic (1953); Lovci veliké země (1954); Odkaz lovce tajgy (1956); Závoj zeleného ticha (1960); Hlas pralesa (1962); Bílá straka (1964); Číhající stíny (1965); Dračí zub (1966); Jedovaté žihadlo (1969). Knihy, které vycházely v osmdesátých létech literárně upravoval J. Sedláček.

Polsko: „Iskry“, Rewir bez granic (1959)

Černobílé Burianovy ilustrace – odkaz na ně (pokud jsou staženy z webu) najdete v literatuře (viz příloha PDF) k tomuto článku. Ostatní ilustrace jsou foceny přímo z knih.

Literatura:

• Použitá literatura: Ohne Titel.pdf
• Video:Rozhovor Jiřiny Švorcové s Pavlem Tigridem z roku 1996 na TV Nova, https://www.youtube.com/watch?v=ZTO2FTQaBhM