… a noví se nerodí – smutný červen 2018

Odlesky plamene svíčky se plačtivě míhají ztemnělým pokojem. Nebe visí nízko a navzdory předpovědi je olověně šedé, chladné. Těžká, pohřební nálada panuje i venku v probouzejícím se zaprášeném městě.

Vzpomínky 1

Vzpomínám na stejně tmavý den jako dnes. Na úterý začátkem prosince 1980. Vytáhl jsem si židli před sklad kavárny Fénix a navlečený ve starých roztrhaných džínách a teplém pracovním prošívaném kabátě plném mastných fleků jsem popíjel jablečný 100% mošt za Kč 1,70,- přímo z flašky. Nevnímal jsem okolí ani zaplivaný asfalt chodníku na němž jsem posedával. Právě teď se zhroutil celý známý svět. Seděl jsem neschopen se soustředit, bez myšlenek. V rádiu právě ohlásili, že včera večer v New Yorku zastřelili Johna Lennona. V hlavě se rojí vzpomínky. Prý je to tak, když člověk umírá. Něco skončilo a to, co přijde, už bude jenom horší. („Nur selten kommt was Besseres nach.“ Jak říkával starý císař Franz Joseph: „Jen zřídka přijde něco lepšího.“)

Zpoza rohu se vynořil kamarád z cvičení Milan P. porubský kulturista a spolucvičenec z TJ VOKD Poruba – v každé ruce tašku s minimálně dvaceti kily závaží, aby vynikly bicepsy. „Ty si užíváš,“ začal a v očích mu zasvítilo. Čekal na peprnou odpověď, jak jsme byli zvyklí na trénincích. Díval jsem se na něj jako omámený. Seděl jsem na staré rozvrzané židli uprostřed chodníku, on stál, dva podivíni s rukama plnýma mozolů od cvičení, dvojice, které se lidé obloukem vyhýbali. „Co se děje?“ zeptal se překvapeně. „Zastřelili Johna Lennona,“ odpověděl jsem.

Obálka časopisu Sundy Times: JOHN LENNON v klobouku s manželkou YOKO a PAUL MCCARTNEY s manželkou LINDOU 

Tehdy něco skončilo a nebyla to jenom doba dospívání. Neodešel jenom idol a vzor protestu s vlasy do půl zad, lennonkami a prorockým plnovousem. Ne. Změnil se celý svět. Sobecká omezená hrubost, která si dovolí obrat jiného o všechno a která si může být jistá, že za to nebude nijak vážně postižena, zvítězila. Starý, naivní Lennonův svět hippies, lásky, míru, hudby a bezstarostnosti padl. To byla definitivní tečka. Ten definitivní pocit konce byl zničující.

Červen 2018

Teď, téměř o čtyřicet let později, prožívám podobný smutek znovu. Zase něco mizí.

Koncem června 2018 odešel jeden z československých symbolů rocku. Byl poslední z velikánů jeho kapely a tato poslední smrt vyvolává vzpomínky na začátek sedemdesátých let: …

Vzpomínky 2 (na dobu před atentátem)

Vzpomínky na první voňavé džíny za 45 bonů, Super Rifle se jmenovaly. … Na první koncerty v těch už řádně sepraných džínách absolvované a protančené na sedadlech s roztočenou bundou nad hlavou. … Na radost z Josefa Lauxe, který bubnoval vkleče o zem tak hlasitě, že mám od té doby potíže s levým uchem. Vzpomínám na nadšení z toho pověstného koncertu LGT, kdy padlo letní kino, přišroubovaná sedadla létala vzduchem a celé hlediště zešílelo. Fotky z koncertu mi třídní, který mi o přestávce koukl přes rameno, okomentoval: „To je fialový hnus, co se v té Americe děje! To se vám líbí?“

Fedor Frešo basák par excellence

Ten basák se mi, když jsem ho poprvé uviděl na koncertě, nelíbil. Chlápek s pivním mozolem, divně drženou basou a pro nás (vyznávající kult Led Zeppelin) příliš socialistickým účesem, jakoby ani nepatřil k ostatním ve zbožňované skupině. Byl to dost šok – pravý opak Roberta Planta nebo Josefa Lauxe. Teprve, když začal zpívat, každý pochopil, že je jasný a do Collegia Musica patří.

Kniha o Fedoru Frešovi – Fedor Frešo komplet

Explodovalo to dříve už v roce 1970, když Kosmík přinesl jejich úplně první desku „Hommage à J.S.Bach“ a hráli jsme ji, ještě vlastně děti s dlouhými vlasy a nenávistí proti těm, kdo nám tvrdou muziku zakazovali, pořád dokola na přenosném gramofonu s dřevěnými bednami made in Tesla tehdy běžné sériové tovární produkce a se zvukem, který dnes zvládne jenom hi-fi. Hudba duněla a my jsme šíleli! Nemohli jsme se té skladby nabažit. Pořád dokola, na plné pecky a znovu. Psal se rok, ve kterém báječní Emerson, Lake a Palmer teprve chystali své první LP. A ti Slováci už hráli. Nešlo je přestat poslouchat, byli geniální. Tři kluci s na rockovou kapelu divným jménem Collegium Musicum, dokázali malou deskou, na jejímž obalu byly stylizované varhanní píšťaly, předběhnout úplně všechny rockery své doby.

Singl Collegia Musica, kterým předběhli ELP a tím i vývoj rocku. Snad jenom Deep Purple začali s klasikou dříve, ale u nich to byla jen odbočka a ne zaměření.

Zákeřná doba

Bylo to hudební opojení zakazovaným rockem na začátku sedmdesátých let počátkem problémů naší generace? Proč se tehdy cejchovali lidi? Co vede třídní učitelku, aby svému studentovi zničila život? Co se odehrávalo v její hlavě, když studenta (a ne jednoho ve třídě) svým posudkem likvidovala? (… nenávidí Sovětský svaz, má sklony ke vstupu do motorkářských band, obdivuje americký imperialismus, nemá kladný vztah k socialistickému zřízení a vyjadřuje se negativně o straně a jejím vedení  …) Na vojně, když ten elaborát vzala do ruky kontrarozvědka, mne hloupé poznámky v závěrečném posudku z gymplu (které kontráši brali smrtelně vážně) málem stály při vyšetřování život. Ale z toho žádná nostalgie neplyne, nad tím člověk dnes jenom mávne rukou. Něco jsme prožili a to se nedá tak lehce popsat. Smutek ale zůstává po těch, co už tu nejsou a co nám něco předali – někteří svůj talent a další svou odvahu.

Odvážný chlap

PhDr. Ivan Stupek, CSc. – nestor Katedry germanistiky fil. fakulty Ostravské university

Když jsem poprvé viděl doktora Stupka, tak se mi na rozdíl od basáka Fedora moc líbil. Byly přijímačky na VŠ a on se svým vousem mi připomínal mého strýce, rakouského malíře Petera Proksche. Když jsem na otázku, jaké znám německé filosofy, odpověděl na prvním místě: „Nietzsche“, napsal mi na papír: „Nemusíte tak okatě upozorňovat na své politické zaměření.“ Už četl můj posudek a já netušil, že ten posudek znamenal zákaz přijetí na jakoukoli VŠ v Česku. Doktor Ivan Stupek mne tehdy na školu ke studiu němčiny přijal. Udělal krok, který jej kdykoli mohl stát profesionální kariéru a navíc ale mohl zničit i jeho celou rodinu. Pomohl mi bez zbytečných řečí, abych pak mohl celý život dělat to, co jsem uměl a co mne bavilo. Pomohl mi, aniž by za to očekával vděk. („A taky se ho nikdy nedočkal,“ poznamenává jízlivě má lepší polovička v pozadí.) „Ne, nedočkal,“ odpovídám. „Nějak jsem se k tomu nedostal a navíc jeho odvahu a statečnost jsem pochopil až později a to už jsme se neviděli.“ Potkal jsem skvělého člověka.

Ivan Stupek (vlevo) a vpravo malíř vídeňského fantastického realismu Peter Proksch,  

Foto I. S.: https://ff.osu.cz/kge/22537/navzdy-odesel-pan-phdr-ivan-stupek-csc/

Každý systém tvoří lidé, kteří vás obklopují, a nikdy ne hesla nebo žvanění psychopatů ve vedení státu. Někteří tvrdí, že za socialismu bylo skvěle. Nedivím se jim. Nebyl jsem totiž sám, kdo potkal skvělé lidi. I slavná herečka Gabriela Vránová (Líza Bornová ve Sňatcích z rozumu, lehkomyslná Betty v F. L. Věkovi nebo manželka Vladimíra Menšíka v Chalupářích), která odešla v polovině června 2018 by mi to určitě potvrdila. „Pouze díky ohromné odvaze a statečnosti jednoho z členů přijímací komise, který zatajil její nedoporučující posudek, se Gabriela dostala na brněnskou JAMU na první pokus.“¹ Spousta z nás tehdy díky napjatým poměrům potkala odvážné a vstřícné lidi. To tvoří optiku, kterou se minulost poměřuje, byť by byla jakkoli tvrdá.

Vzpomínky a čas

Teď za ty, kteří nám toho tolik dali, hoří svíčka. Jako výraz vzpomínky a vděku. Rocker Fedor Frešo zemřel na začátku, vynikající herečka Gabriela Vránová v polovině a dlouholetý člen Katedry germanistiky FF OU v Ostravě, znalec a milovník německé literatury PhDr. Ivan Stupek, CSc. odešel jen několik dní po ní, koncem června 2018.

Čas změn

Čas je divná veličina. Kvantová fyzika tvrdí, že se v čase můžeme pohybovat. Stephen Hawking ale říkal, že pohybovat se je možno pouze do budoucnosti, nikdy ne zpět. Nikdy se tak už nevrátím, abych doktoru Stupkovi poděkoval. Nikdy už neuslyším koncert se šíleným zpěvem Fedora Freša a dokonalým zvukem Collegia Musica. („Byl to nejlepší koncert, který jsme zažili,“ řekla mi lepší polovička po jejich posledním koncertě v Ostravě, „a to jsme už slyšeli Iron Maiden, Judas Priest a další jedničky.“) A to bylo naposledy – v Ostravě někdy kolem roku 2010, co jsme slyšeli ty, kteří v hudbě předběhli celý svět a na které můžeme být dodnes pyšni.

„Jen zřídka přijde něco lepšího“ Franz Joseph 1.

Stejně jako s odchodem Lennona mizela ze světa naivita, bezstarostnost a lehkost žití šedesátých let, podtrhuje smutný červen 2018 a odchody těch, co jsme si vážili, pocit zlomu. Co přijde? Jací lidé určí novou dobu? Pomalu dohořívá svíčka jako memento a jako výraz nostalgie za časy, které se už nevrátí. Zažil jsem ten pocit doposud dvakrát. Poprvé zemřel jenom jeden člověk. Podruhé jich najednou odchází více. A tyto odchody jsou symbolem změny. „JEN ZŘÍDKA PŘIJDE NĚCO LEPŠÍHO!“ dodává k tomu stařičký mocnář. Musí to být pokaždé jenom horší? Co přišlo po roce 1918? Co po roce 1968? Co asi přide teď po roce 2018?

Nur selten kommt was Besseres nach.

Kniha: Ilustrovaný život císaře

Něco se ztratilo. Zůstává jen pár opožděných, neumělých a asi i zbytečných řádků na netu. („ … a tento blábol k nim patří,“ jízlivě se ozývá lepší půlka v pozadí.)

Literatura:

¹ Něžná bytost s mnoha talenty. Čas. Sedmička č. 27-28., ročník 10, EMPRESA MEDIA a. s., str. 18.

 

Collegium Musicum – Hommage à J.S.Bach:

 

Bigbít 1956 – 1989 12 / 6 Collegium Musicum

 

#john lennon #josef laux #lgt #locomotiv gt #collegium musicum rock #Hommage à J.S.Bach #fedor freso #marian varga #PhDr. Ivan Stupek, CSc #Katedra germanistiky FF OU v Ostrave