Vladimír Páral, spisovatel

Vladimír Páral – legenda na návštěvě v Ostravě v roce 2014

Do Ostravy přijela do Ostravy spisovatelská legenda – Vladimír Páral. Zralý muž v růžovém saku, plný elánu a sršící vtipem se dostavil ve čtvrtek 27. 3. 2014 večer do prodejny knih Dobrovský v nejvyšším patře nákupního centra „Nová Karolína“.

Panu Páralovi byla dána k dispozici nika ve velikosti 1 m². Ti, kteří bažili po jeho podpisu, se pak tísnili ve vchodu do prodejny a překáželi přicházejícím.

Mistr vše přijal s naprostým klidem a dobrá nálada z něj přímo vyzařovala. Autogramiádu zahájil krátkým proslovem, ve kterém vzdal úctu českým hercům, zejména paní Balcerové.

Spisovatel kmetského věku, který je (podle vlastních slov) za rok schopen přečíst i 1000 knih, (1. Kozumplík, 2010) přímo sršel vitalitou. Pak zaměřil svou pozornost na přítomné ženy, své obdivovatelky.

Autor, který „Svým dílem i životem šířil promiskuitu a nepřímo či přímo přispěl k rozpadu mnoha rodin.“ (2. wikipedia, Páral), se o ženy zajímal přímo fyzicky a kontaktu dosáhl při tanci. Přítomné ženy byly pozitivně naladěným idolem doslova strženy. Energie z něj skutečně jen sršela.

Ostrava nebyla ke své ostudě na příchod doyena mezi českými spisovateli vůbec připravena. Jak dlouho budeme ještě mít to potěšení setkat s jedním z nejvýraznějších a nejtalentovanějších zobrazitelů socialistické reality u nás v 60. a 70. letech? Na jedné straně má česká literatura Pavla Kohouta, který ukázal tu nejtemnější stránku socialismu (Kde je zakopán pes), naopak Vladimír Páral byl mistrem pro načrtnutí běžného dne obyčejných lidí. Nic více nekumulovalo tu šedost a strojovost, nic lépe nezachytilo atmosféru doby ve všedním dni, jak slovy, tak náladou, než jeho romány (viz např. Mladý muž a bílá velryba).

Vyprodaný Páral

Vladimír Páral je autor, kterého, jak o sobě tvrdí, v antikvariátu nenajdete. Možná i to výše uvedené je důvodem, proč jej lidé stále a rádi kupují.

Trestuhodná ignorace autora

A na autogramiádě tak proslaveného autora nebyl nikdo z televize, nikdo z tisku. Nějaký muž ke mně přistoupil a otázal se:“Vy jste od novin, že?“ Odpověděl jsem negativně a zastyděl se. Po určité době přistoupil tiše znovu a ptal se opatrně: “ Vy jste z ostravské televize? Můžeme udělat rozhovor.“

Rozhovor tedy nebyl, a proto jsem se rozhodl na oslavu autora uveřejnit pár fotek.

Kam zařadit Párala?

Dalo by se říci, že na domácím písku české literatury 60. až 70. let patří k obecně nejznámějším díla Fukse, Škvoreckého (Páral, který se mezi ně sám řadí, zapomněl uvést Pavla Kohouta, taky už pána v úctyhodném věku) Oty Pavla a právě Párala. Světový autor Hrabal (má už přeložených např. 8 knih do čínštiny) a Kundera už dávno přesáhli hranice nejen národní ale i evropské literatury.

Páral tvoří i v kontextu žen autorek: zde se jeho tvorba dá srovnávat s románem Zdeny Salivarové – „Honzlová“ – šedesátá léta tady prožívá mladá dívka. I často opomíjení autoři undergroundu u nás zobrazovali socialismus svým hodně specifickým pohledem. Z žen je to tragicky zemřelá dcera Mileny Jesenské – Jana Černá alias Honza Krejcarová (1928 – 1981), která snad mohla tematicky inspirovat pozdní Páralovu tvorbu.

Protipól Párala

Bondy a underground stojí na opačném pólu: základ čs. undergroundu vedený filosofem a básníkem Egonem Bondym vidí bolševismus 50. a pozdějších let z jiného úhlu než režimem alespoň částečně uznávaní autoři. Od začátku 70. let se Bondy proslavil už jako guru Plastic People of the Universe. (undergroundové kapely /kolem Ivana Martina Jirouse alias Magora/, která komunistům ležela v žaludku nejvíce a svým tragickým osudem probudila k životu Chartu 77.) Jejich vztah k realitě 70tých let je protipólem Páralovy tvorby.

Páral, vrchol oficiální literatury socialismu 70tých let: Páralovo emoce vzbuzující dílo 70. let určitě patří, k tomu nejlepšímu z oficiální reálsocialistické literatury ČSSR. I přes odsudky jeho postojů z této doby připouštějí jeho kritici zároveň  autora jako příklad toho mála, co komunistům /v sedmdesátých letech/ po emigraci většiny známých autorů (kromě pronásledovaného a neposlušného Hrabala, k sebevraždě zdecimovaného Oty Pavla a poplatného, tvůrčí krizí zasaženého Fukse) doma zůstalo. I když v tvorbě samotného dříve špičkového autora se jedná o úpadek. Antonín Brousek k 70. letům v tvorbě autora říká: „…– a zarmoutil mě – úpadek Ladislava Fukse a Vladimíra Párala, … “ (3., str. 367)

Páral a jeho promarněná šance

Škvorecký vidí Páralovu knihu „Generální zázrak“ jako „asi nejlepší románové dílo, které v Československu od roku 1970 (do roku 79, pozn. autora) vyšlo. (Nepočítá-li zemřelého Otu Pavla.)“ (3. Hvížďala, str. 188) Jeho tvorbu ze sedmdesátých let vidí (Škvorecký) jako růžovou sérii, poplatnou totalitnímu režimu a píše: „A co si máme pomyslet … o autorovi, který v černé sérii z šedesátých let líčí např. bydlení v panelákách jako uniformní peklo bez soukromí, a v bílé (spíš růžové) sérii z let sedmdesátých podává totéž jako nebe socialistického kolektivismu? Změnil názor? … Co mi ale vadí je ta přesná synchronizace těch dvou rozdílných vidění (a nejde zdaleka jen o paneláky) se střídající se oficiální literární normou.“ (3. Hvížďala, str. 190). Čili autor poplatný, ke své smůle, režimu. „A taky si myslím (dodává Škvorecký), že kdyby se byl např. odhodlal jít do exilu, teprve bychom poznali velikost jeho talentu.“ (3. Hvížďala, str. 191)

Pan čtenář – PČ

Jeden světlý okamžik pro Ostravu nastal, když přistoupil pan ČTENÁŘ. Autor jej s pohotovostí mladíka nazval panem čtenářem s velkým P a velkým Č.

A tady vidíte kolik knih autora Vladimíra Párala jeho věrný čtenář přečetl (onen sloupec starších knih na stole) a přinesl k podpisu.

Akce skončila a těch pár přišedších obdivovatelek autora (muži se dali spočítat na prstech jedné ruky pracovníka na pile po těžkém úrazu, ostatně i proto mohla být považována figurka mého formátu za redaktora televize) odcházelo potěšeno galantním zájmem slavného muže a nabito neuvěřitelnou energií tohoto nepřítele depilace, jak sám sebe spisovatel, rád sklouzávající k lechtivějším tématům, označuje.

Poděkování panu Páralovi

Panu Páralovi se sluší poděkovat, že za svými čtenáři vážil tak dlouhou cestu. Jel vlakem a určitě to moc příjemné pro muže jeho věku (narozen 1932) nebylo.

A závěrem charakteristika Miloše Kozumplíka:

„Vladimír Páral se jistě nepodceňuje, ale ani nebere přehnaně vážně. Znějí-li někdy jeho odpovědi sebestředně až fanfarónsky, jistě je nelze brát doslovně. Absolutní je však jeho schopnost od kteréhokoli tématu odbočit k ženám a erotice. Udivující je i snadnost, s jakou dokáže míchat duchovní témata s živočišným sexem.“ (1. Kozumplík, 2010) Ten rozhovor je dobré si přečíst.

Kvalita výuky českého školství aneb budeme posílat děti do Summerhillu?

Během autogramiády vchází do prodejny matka s dcerou. Dcera ve věku maturantky či studenty bakalářského oboru se otáčí na matku: „Kdo je to Páral? Vůbec nic mi to neříká.“ Mluvila zbytečně hlasitě a s přehnaným despektem oznamovala světu kvalitu vzdělávání našeho školství. Kdo ji učil, kde maturovala, že nikdy neslyšela o autorovi, který „Když se v šedesátých letech objevil v české literatuře, byl to – … – zjev zcela originálního vidění a zejména výrazu, ne-li dokonce jeden z nejsvébytnějších experimentátorů moderní české prózy.“ Viz Antonín Brousek (3., str. 379).

Takže ve čtvrtek 27. 3. 2014 večer nebyla Ostrava bohužel připravena po více stránkách.