Karel Fabián, spisovatel, co přelstil socialistickou mašinérii moci

Národ a jeho charakter

Často se setkáme s tím, že lidé hodnotí nějaký národ podle zažitých schémat a řeknou: „Skoti jsou příliš šetrní. Němci jsou poslušní až do sebezničení. Britové jsou škrobení …“ 

Existuje něco jako národní charakterové vlastnosti?

Obzvláště u Čechů je to s těmi národními vlastnostmi více než složité. Začal s tím už Masaryk. Ten se vyjádřil, že k našim národním charakterovým vlastnostem patří jistá pasivita, sklony k intrikánství a kolísání mezi hrdinstvím a až slabošskou ústupností. Tak jací Češi jsou? Pasivní, slabošští intrikáni nebo hrdinové?

Někdy se hodnocení trefí (ale zase s tím někdo nemusí souhlasit). Za Rakouska-Uherska jsme byli mistři v obstrukcích v parlamentu. Politika ve státě se nekonala, neuměli jsme ji. Polský spisovatel Mickiewicz († 1855) viděl tak Česko zcela bez politického života a napsal o nás hezky, že jsme národ filologů. Peroutka to později vyjádřil lapidárně: „Dříve jsme četli, než jednali“. Ale ke škodě nás samých, tomu bylo u velkých národů přesně opačně.

Polský pohled na Čechy

Je zajímavé, že se naší národní povahou hodně zabývají Poláci, ale pokud vypíchnou nějaký okrajový jev, nebo dokonce jevů více, cítí čtenář pozdvižený prst. Tak se může zdát tento úhel pohledu spíše ironií. 

Čechy se zabývá Mariusz Surosz, ten ale vidí naše moderní dějiny spíše historicky a podle toho i vybírá příběhy (které nejsou tak hraniční) ve svých Pepících. Mariusz Szczygiel objevil ve své knize Gottland příběh českého spisovatele Karla Fabiána. Je to neuvěřitelná serie proměn a kotrmelců, kdy se tento spisovatel pokoušel udržet a moci psát i za socialistické cenzury. Podívejme se na jeho život. Ale nehledejme v jeho životě nějakou šablonu, která by určovala typické češství.

♣

Eduard Kirchberger (alias Karel Fabián) zpočátku autor dobrodružné literatury a hororu

se narodil roku 1912. Psal za první republiky povídky s dobrodružnou a hororovou tématikou. Pak přišli nacisté a Kirchberger byl zatčen. Kolportoval časopis „V boj“. Dostal od nacistů osm let vězení. Seděl od roku 1942 do konce války roku 1945. Prodělal spoustu těžkých výslechů. Trpěl na samotce, nedostával jíst. Na cele měl teplotu dva stupně. Vyrazili mu všechny zuby. Spousta jeho spoluvězňů zešílela. On sám mučení podlehl a vyzradil jména těch, kterým časopis dodával. Dva z nich byli nacisty utýráni k smrti. I Kirchberger se z následků týrání stal částečným invalidou.

Mučení a následné vyzrazení jmen zanechalo v Kirchbergerovi hlubokou stopu. O svém věznění nikdy nemluvil. Potýkal se s pocitem viny. I hrdinové jeho pozdějších knih bojují často podobnými pocity. Navíc byl Kirchberger po návratu těmi, kteří válku prožili v klidu, ostrakizován, souzen a bylo mu doporučeno, aby opustil Prahu. Jaké stopy zanechají hrůzné zážitky mučení  a následné ponížení na duši člověka? Máme vůbec právo, my, co jsme nic podobného neprožili, odsuzovat?

Dopis Veverkovi

Kirchberger odjíždí do Liberce. Získává místo v bance a píše do týdeníku Stráž severu. Šéfredaktorem týdeníku je poslanec parlamentu Veverka. V době tzv. Vítězného února píše spisovatel šéfredaktorovi dopis:

„Milý Pepíčku,

píšu ti jenom, abys byl ještě silnější. Potom, co jsem slyšel, že se děje v Praze, jsem se domníval, že Tě co nevidět přijdou nějak zatknout. Teď vidím okolo sebe všelijaké měkkýše, kteří začínají kormidlovat silně dolevajenom proto, že ‚prý mají rodinu’, ale naštěstí nejsou to lidé z řad našich soudruhů (šéfredaktor byl sociální demokrat). Tak Ti chci, Pepíčku, napsat, že se na mne můžeš plně spolehnout, ale i na nás všechny, které jsi tady na Liberecku Ty odchoval. Jsme připraveni jít znovu do kriminálu, protože víme, že komunismus je totalitou, proti totalitě v jakékoli formě jsme bojovali. Možná že komunismus bude trvat nějaký ten rok, ale jednou přijde zase doopravdová svoboda. Prostě musí přijít, protože je to přírodní zákon.

Můžeš těmto slovům, které tak najednou vytryskly v mé pracovně samy od sebe věřit.“

Dopis položil na stůl šéfredaktora. Ale v ten den nastupuje nový šéfredaktor, komunista a dopis dostává StB. Kirchberger ztrácí místo v bance.

Nějakou dobu po Vítězném únoru se Kirchberger hlásí do KSČ. V přihlášce se za dopis omlouvá:

„Pak jsem se dozvěděl, co se stalo s Veverkou, a cítil jsem s ním hlubokou soustrast. V noci, kdy jsem onen osudný dopis napsal, jsem pracoval téměř do rána na Lovcích tragédií, a po skončené práci, během níž jsem vypil moře černé kávy, jsem nemohl usnout. Otevřel jsem láhev koňaku a vypil víc, než bylo třeba. Bohužel jsem se dostal do lítostívého stavu, během něhož jsem si nutně musel najít objekt vhodný pro svou lítost. Nešťastnou náhodou jsem si vzpomněl na Veverku. Uvědomil jsem si, že má rodinu a chtěl být – myslím – ministrem atd. Sedl jsem ke stroji a napsal jsem dopis, jehož obsah mi za ty dvě hodiny, za které jsem jej nesl do redakce jemu na stůl, úplně vyprchal z hlavy. Chápu, že věc vypadá neuvěřitelně, ovšem u spisovatelů se v noci stávají všelijaké věci.“

Kniha Lovci tragédií nikdy nebyla napsána. Kirchberger se tehdy kroutil jako červ a snažil se v nové době za každou cenu přežít. Pokud by nebyl mučen za okupace, jsou takové morální kotrmelce neomluvitelné, jenže co se v člověku zlomí, pokud je vystaven zvířeckému utrpení? A zase, máme právo my, co jsme nic podobného nezažili, soudit? Kirchbergera tehdy do KSČ nepřijali, vstoupil tam až po okupaci vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968.

Dva měsíce emigrace a major StB

Ale toto vše ještě není spisovatelův mistrovský kousek jeho proměn. Ještě přichází emigrace. Kirchberger uprchne a v Německu vysvětluje, že doma panuje rudý teror. Za dva měsíce je ale zpátky ve své vlasti. Československá vláda vyhlásila amnestii pro uprchlíky a Kirchberger ji využívá. 

Spisovatel se omlouvá, že si uvědomil svůj omyl. Ze strachu nabízí po návratu spolupráci Stb. Je předvolán k majorovi Pokornému (rudému katu republiky), který je spisovatelem nadšen. Kirchberger vypráví vybraným novinářům o hrůzách Německa. Tvrdí, že lidové orgány a major se k němu chovají velice slušně. Majorovi slibuje knihu a snad i film o něm.

Ale právě major sehraje v Kirchbergerově majstrštyku stěžejní roli. Umožní mu přestěhování zpátky do Prahy. Zařídí práci v tisku (stává se reportérem týdeníku Květen a oblíbencem šéfredaktora). Zde začíná nová spisovatelova dráha. Eduard Kirchberger se přejmenovává, aby na sebe zbytečně neupozorňoval, na Karla Fabiána. Pseudonymy užíval již dříve, to když vydává v časopise Květen pod jménem F. Navrátil sérii Cesta na západ a pod jinými pseudonymy další povídky.

Brak a jeho ničení 1948 – 1958 a zrod Karla Fabiána

 

První budovatelský román

Komunisté všechny autory z doby před komunistickým pučem zakázali jako autory brakové literatury. Psát mohli pouze špičkoví autoři, které bys spočítal na prstech jedné ruky a ti byli silně omezeni a potom noví socialističtí spisovatelé.

Co je to brak?

Brak je nesmyslný dehonestující pojem, jako vše, s čím totalita vyrukuje, aby omezila svobodu občanů. U čtení je to svoboda ve výběru toho, čím lidé naplní svůj volný čas. Ředitelka gymnázia Olgy Havlové, kde jsem učil, paní Dr. Hrdinová mi řekla, že nám musí být jedno, co studenti čtou, důležité je, že čtou. A s tím nezbývá než souhlasit.

Je zajímavé, že se dodnes setkáme s pohrdavým označením brak. Všimněte si, kdo tento pojem nadužívá a jakou literaturaturu tak dehonestuje. Budete překvapeni, že jsou to většinou lidé s malými čtenářskými zkušenostmi, kteří se rádi udělají důležitými a tváří se tak jako znalci.

Ale komunisté začali s potíráním tzv. „braku“ v roce 1948 a vedli s ním desetiletý boj. Nalezli toho braku spoustu:

bezcenný brak,

prázdný brak,

bezmyšlenkovitý brak,

americký brak,

tupý brak,

sentimentální brak,

… dovedete si představit kolik knih bylo zničeno?

A nebylo by to u nás, aby se nepřipojili další bijci. Městská knihovna v Praze vyzývá čtenáře: 

„Čtenáři, jistě s námi souhlasíte, že dnes už nepůjčujeme brakovou literaturu (kýče, detektivky, cowboyky). Nevypisujte si tedy knihy ze seznamu a nežádejte je!“ (Co nepůjčovali? Ženské romány, krimi a vše o Divokém západě. Čili to, co lidé nejvíce četli.)

Komunisté likvidují knihy po tisících. Ale to nestačí. Všichni autoři bývalé literatury dostávají stopku. Je to nemilosrdné a nikdo není brán na milost.

Operace vyloučení a nahrazení, jak ji komunisti nazývali, měla vyloučit všechny staré autory. Rozvíjí se nová literatura, literaturatura socialismu a píší ji noví autoři. Co na tom, že budovatelský román může být po umělecké stránce mnohem horší než bývalá kapitalistická literatura, kterou nová moc tituluje s pohrdáním jako brak. Kdo už za pár let dobrovolně sáhl po nějakém budovatelském románu? Kdo o něm dnes vůbec něco tuší?

Ale pozor v této vypjaté době, kdy se staří autoři braku kají a nic jim to není platné, vydává Karel Fabián své knihy. Byl ve svých kotrmelcích tak dokonalý, že přechytračil i bdělé soudruhy. Ti si nikdy nespojili Eduarda Kirchbergera a Karla Fabiána. Fabián sám o své minulosti, zejména o literární, nikdy nemluvil.

V době oteplení po Stalinově a Gottwaldově smrti se spisovatel znova dostává ke slovu. Již v roce 1957 vychází Fabiánovi humoristický román pro děti Záhada pěti domků, jak naši kluci ze Žižkova odhalí špiony.

Autor braku vydává první socialistickorealistický román v ČR

V době prvního výročí vítězství pracujícího lidu v roce 1949 vydává Kirchberger první budovatelský román v republice: Šlo o elektrárnu. Tuto socrealistickou knihu vydává Kirchberger  ještě pod svým jménem. 

A že zrovna autor předválečného braku napíše první budovatelský román, to ani bdělí soudruzi neodhalili. Operace vyloučení a nahrazení byla ještě v plínkách. Ale už se jedná o posledního Kirchbergera, rodí se nový spisovatel Fabián, který tak zcela vypadává z hledáčku potíračů tzv. brakové literatury.

Kniha Šlo o elektrárnu (1949) je první a poslední Fabiánovo za socialismu pod původním jménem vydané dílo. Ještě v témže roce (1949) se Kirchberger přejmenoval na Fabiána, aby se vyhnul bdělému oku rozjíždějících se strážců tzv. „BRAKU“, ale i možné pozornosti aktérů mimořádných lidových soudů (kvůli výpovědím na gestapu), kteří se o něj zajímali ještě v roce 1948. Těsně po válce do roku 1948 užíval i pseudonym E. Kágé a další.

V tisku (už pod pseudonymem) vydává 1950 na pokračování román Uprchlík (zidealizoval v něm sám sebe a svůj útěk), kterému předcházela reportáž v novinách a dokonce i rozlasové rozhovory o podlosti západu a hrůzách utečeneckých lágrů. Majorovi Stb slibuje knihu, jejíž název je Poslali mne střílet, která ale nikdy nevyšla a nikdy se z ní nenašla ani stránka.

Psí komando z roku 1959 je příběh z války, kdy chovatel psů v komandu zabijáků prchá s židovským chlapcem a věrný pes jim zachrání život. Na základě děje knihy byl v roce 1973 natočen film Počkám, až zabiješ. 

Informátor Stb

Fabián se sám nabídl jako informátor Stb. Všude se tím chlubí. Kolem něj se utváří atmosféra tajného agenta. Někteří lidé tomu uvěří. Paní Žofie Veselíková ve Fabiánovi vidí zahraničního agenta a prosí ho o pomoc při útěku za hranice. Fabián paní Veselíkovou bývalou manželku slavného kabaretiéra Jiřího Červeného udává. Pak se ale zalekne toho, co udělal a jde ji večer varovat, že bude druhý den zatčena. Paní Veselíková mu nevěří. Nemá ještě vše připraveno (nákup šperků, aby zvládla začátek emigrace) a zůstává doma. Ráno je zatčena. Po týdnu vazby spáchá sebevraždu.

V roce 1961 vydává román o válce v Jižní Korei Letící kůň. Americký důstojník je po návratu do Koree zhnusen ze svých zločinů. Když člověk zabije, nemá už právo na život. Zde i jeho německý překlad.

Pokud šlo dosavadní selhání Fabiána v gestapáckém vězení pochopit, tady zůstává rozum stát. Proč? Byla to: 

vděčnost majorovi, 

strach, 

snaha předvést se jako agent? 

Jaké výčitky svědomí musely autora trápit, jaký komplex viny. Dá se to vystopovat i v jeho knihách, odsuzuje zde lidi křivých charakterů.

Trestný prapor 1962 varuje před nebezpečím ze západního Německa. Mladý muž původem z Čech je fanatickým členem Bundeswehru a zde zjišťuje, že jeden z velitelů za války zabil jeho otce.

Dva roky ve vězení

Pak se ale nešťastnými formulacemi ve svých článcích dostává do hledáčku strany sám autor. Začínají procesy. I Karel Fabián je zatčen.  Je souzen za vyzrazení státního tajemství, příliš mluvil o své spolupráci s StB. Roku 1952 je odsouzen na šest let. Po Stalinově smrti je propuštěn, ale dva roky si už odseděl.

Vrah vychází za soumraku 1964 je příběh dvou zločinců. Oba se neváhají zabít. Jeden se stává po útěku za hranice diverzantem a druhý prospěchářem, co se štítí práce. Zde vidíte i německé vydání.

Nové začátky

O psaní teď, když je čerstvě propuštěn z vězení, už není možno hovořit. Karel Fabián začíná v roce 1954 jako dělník. Ale pak postupně s oteplováním ve společnosti znovu vstupuje do literatury. Píše do časopisů dobrodružné povídky pro děti. Pracuje v televizi jako scénárista. Doba tání je příznivá.

Smutný konec podporovatele Fabiána

Bohužel není příznivá pro majora. Komunisté se sami zbavují nejtěžších zločinců ve svých řadách a major Pokorný putuje na 16 roků za mříže. Po předčasném propuštění se ocitá ve společnosti, kde se blíží rok 1968 se vší otevřenou a tvrdou kritikou socialismu. Komunista Pokorný to nevydrží a jako věrný syn strany spáchá sebevraždu, natolik byl fanatickým straníkem.

Kniha Černý vlk 1965 /(české a ruské vydání) Ilustrace v čs vydání z roku 1970 /Růže, Č. Budějovice/ Bohumil Konečný/ odehrávající se v pohraničí je o týraném psu a záškodnících. Vše nakonec dobře dopadne. V roce 1971 byl natočen i film Černý vlk.

Éra Karla Fabiána začíná počátkem šedesátých let

(Největší rozmach jeho tvorby: viz fotografie obalů knih od konce padesátých let do roku 1970)

Naopak éra Karla Fabiána začíná, může psát a to již bez překážek ze strany moci a píše až do začátku osmdesátých let. Vydává spoustu knih, podle některých jsou dokonce natočeny filmy. V šedesátých a sedmdesátých letech jsme ho (my nedospělí) považovali především za autora knih pro mládež. 

Jeho knihy byly vždy silně prorežimní. To socialistické zabarvení bylo až moc okaté na rozdíl od třeba celoživotního přesvědčeného komunisty Luskače, v jehož knihách žádné podlézání ideologii necítíte, ale Luskače nakonec i komunisti sami zakazovali.

Černá ponorka 1969 je kniha o šestnáctiletém chlapci, který ponořením v tichomoří k vraku německé černé ponorkyzachrání čest svého otce falešně obviněného kapitána lodi.

♣

Prošli jsme kariéru muže, který dokázal přelstít režim a z autora „brakové“ literatury se stal, asi jako jediný, socialistickým spisovatelem. Byl to zručný vypravěč a nadaný autor, proto jsou jeho knihy čteny i dnes a překvapivě kladně hodnoceny. Za svou povolnost byl zatížen silným pocitem viny, kterého se snažil zbavit i pomocí odsudků pokřivených charakterů ve své tvorbě. Karel Fabián zemřel v roce 1983.

Černá ponorka 1969 ilustrace Jindřich Hudek

Polský výběr

Pokud polský autor vybere do své knihy, v níž ozřejmuje různé české příběhy, právě osobu Karla Fabiána, sledujeme to s určitou ostražitostí. Proč nebyli vybráni jiní, třeba právě zásadoví autoři jako byli celoživotně Luskač, Foglar, Seifert, Jirous …, nebo takoví – Vančura, Fučík, Hus, kteří za své přesvědčení položili život? Není v tom zacílení nenápadně skryta myšlenka o vychytralé povaze českého národa? Právě výběr člověka Fabiánova střihu vzbuzuje jistá podezření. Ale pokud existuje něco jako národní charakter, tak Karel Fabián se svými neuvěřitelnými životními přemety k jeho představitelům asi nepatří.

Mezinárodní cirkus je kniha z prostředí cirkusu v Praze. Vraždy a krádeže diamantů jsou proloženy vědocko-fantastickou postavou muže s vlastnostmi ryb. Kniha vyšla v době ještě poměrné svobody v roce 1970. Proto je příběh méně ideologicky zatížen než jiná Fabiánova silně antiimperialistická a tendenčně prokomunistická díla.

Jací vlastně Češi jsou? Těžká otázka. Vždyť vlastně ani nevíme, jaký byl Karel Fabián. Tajný příznivec prvorepublikových pořádků? Fanatický obdivovatel komunismu a kapitána Stb? Vychytralý kariérista, který vše jen hrál? Chudák, který své postoje předstíral, aby mohl psát?

?

 

Literatura:

Obálky knih, které ilustrují text nepředstavují úmyslný výběr z díla Karla Fabiána. Jde spíše o to, co bylo k disposici. Fabián toho stihl od šedesátých do začátku osmdesátých let napsat mnohem více. Pokud máte zájem o kompletní dílo Karla Fabiána – Slovník české literatury po roce 1945, Karel Fabián [online]., autor hesla Pavel Janáček (2009), publikováno: 17. 7. 2019 [cit. 23. 8. 2024]. Dostupné z: http://slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=311

Nahlédnutí do české národní povahy [online]. Komentáře, autor Karel Hvížďala, publikováno: 11. 12. 2006 10:00 [cit. 23. 8. 2024]. Dostupné z: https://nazory.aktualne.cz/komentare/nahlednuti-do-ceske-narodni-povahy/r~i:article:307036/

Mariusz Szcygiel, Gottland, 1. vydání, 2009, Dokořán, Praha, 222 s.

Mariusz Surosz, Pepíci, 1. vydání, 2011, Plus, Praha, 377 s.

foto Fabián: http://www.osobnosti-kultury.cz/karel-fabian-2080.html